Nibrilart byl dlouhá staletí ukryt za vysokým a neprostupným pohořím Nebeských sloupů, které se táhlo napříč celým kontinentem v severojižním směru. Elfské králoství se vyvíjelo naprosto odděleně, což bylo to způsobeno pocitem nadřazenosti a přezíravosti elfů vůči obyčejným smrtelníkům.

Hierarchie Nibrilartu. Absolutním vládcem tohoto elfského království byl Saitirno, který však pro své elfské stoupence předstíral jakési společné vedení, kterým měla být Velká rada Nibrilartu. Ta řešila především vojenské otázky a zúčastňovali se jí princové se svými pobočníky.

V erbu toho elfského království byl nachový drak v šedém poli.

Základem vojenské moci Nibrilartu a současně největší vojenskou jednotkou byl alathos (cosi jako starořímská legie), jemuž velel osobně elfský princ se svými pobočníky. Důležité je podotknout, že veškeré mužstvo alathosu tvořila jízda. Pěší šiky bylo možno nalézt pouze u pomocných sboru viz. dále.

Vojenským velitelem alathosu byl tedy elfský princ - harvon, který měl několik (většinou pět) pobočníků, kterým se říkalo arator a to byli opět téměř vždy elfové. Jednou z mála čestných výjimek se stal dočasně Ekram Dhar v pozici vyslance u anshaarského dvora. Nižší hodností byl potom nelkano. Tuto hodnost zastávali až na výjimky příslušníci nejvyšší ghitrosské šlechty, tedy obyčejní smrtelníci. Ti veleli několika několika menším vojenským jednotkám, které se nazývaly ensangy (cosi jako starořímská kohorta), oddíly složené buď z Ghitrosů nebo z toghenů, tedy mladých mužů z podmaněných národů, kteří prošli stejným výcvikem jako Ghitrosové a měli shodnou výzbroj. Toghenové byli na základě tzv. daně z krve odebíráni rodinám podmaněných národů ještě v dětském věku, viz. Ekramův příběh. Základní vojenské jednotce ensangu velel ensangkano (viz. Ekramův velitel Chesayi z 1.a 2.knihy). Ensangů bylo obvykle osmnáct a každý měl v průměru asi osm až deset setnin jízdy. Každý alathos poté vždy doplňovaly pomocné sbory, které byly tvořeny příslušníky podrobených národů s výzbrojí a výcvikem, který byl pro ten který národ typický. Početní stav armád jednotlivých harvonů kolísal podle potřeb a podle toho, zda se alathos zrovna nalézal na válečném tažení. Po jeho ukončení byla většina pomocných sborů rozpuštěna a jejich příslušníci se mohli vrátit domů.  Protože harvonů bylo pouze šest, později s Lavidanem sedm nebyla vojenská moc Nibrilartu nijak závratná, zvláště pokud to vztáhneme k obrovské rozloze území, na kterém byla rozptýlena. Podle počtu pomocných sborů kolísala v rozmezí od sto dvaceti tisíc do čtvrt milionu hlav. Její jádro – Ghitrosové – však byli výborně vycvičeni, a navíc je provázela aureola neporazitelnosti. Délka vojenské služby v podstatě nebyla omezena a popravdě jen málokterý voják se dožil toho, že byl jako vysloužilec propuštěn po dosažení padesátého pátého roku věku.

Osobní stráž jednotlivých harvonů a především Saitirna samotného tvořili tzv. Ilfirian – Nesmrtelní. To byli elfští vojáci vybaveni zbrojí, která jim zajišťovala praktickou neporazitelnost ve srovnání s obyčejnou zbrojí běžných vojáků. Proto získali pojmenování Nesmrtelní. Vzhledem k tomu, že počet elfských obyvatel Nibrilartu nebyl víc jak několik tisíc osob, nepřevýšil ani počet ilfirian několik set.

Pro lepší orientaci jsou v následujícím přehledu uvedena jména a místa působnosti jednotlivých harvonů.

Prvním harvonem a jediným s mimořádnými pravomocemi byl až do Lavidanova povýšení Nirantano, který byl jako jeden z mála držitelem ilmenturu a současně svrchovaným správcem všech provincií na jihozápad od Nebeské zdi. Sídlil v adeshském Mehanu.

Jeho přímým zástupcem a podřízeným byl Avranno, sídlící v Pětiměstí v Khaspiru.

Částečně nezávislé postavení měl Balderin, správce nepoddajného Nogashaaru, který sídlil v nogaimském Goneshi.

Území na východ od Nebeské zdi bylo rozděleno na jižní provincie, kterým velel Hallirin, jehož alathos měl sídlo v Usanu na středním toku Nitîrzairu řeky vlévající se z jihu do Altafazského zálivu na bývalém území Hallanossů.

Nejméně důležitou provincí byl chudý a studený sever, obývaný pouze divokými nomády, Kharity a Kimery. Tuto provincii spravoval Toraino, sídlící v pevnosti Forminart na řece Argat.

Dalším harvonem se zvláštním postavením byl Galdetin, který byl správcem maličkého území ukrytého za zdí tedy Galaith´va Nibrilart, Zahrad Nibrilartu. On byl druhým držitelem ilmenturu a současně vrchním velitelem Ilfirian a všech vojenských jednotek střežících Zeď a Feandorn, Dračí bránu. Jinak platilo, že za zdí v Zahradách Nibrilartu se nesměla zdržovat žádná vojenská moc, kromě sborů podřízených Galdetinovi.

Posledním harvonem, desátým princem, se stal Lavidan, který jak se dozví čtenář ve 3.a 4.knize, získal zvláštní postavení, kterým byl postaven na roveň Nirantanovi a v jistém ohledu jej i přesahoval. I on byl držitelem ilmenturu a stal se téměř nezávislým vládcem severozápadu, kde se stal proklínaným a obdivovaným Rômenkhôrem, Vládcem východu. Sídlil na Mlžném hradě - Hîsrontu, který si nechal postavit na ostrově uprostřed Dardúnu. Jeho alathos byl rozložený severně od Dôrminaru v kraji zvaném Traviny – Thârzain.

Z hlediska vnitřní organizace Nibrilartu nebudu zatím více uvádět, protože to ještě nějakou dobu potrvá, než se některý z našich hrdinů podívá přímo do srdce Saitirnova panství. Pokud se týče historie časem tento příspěvek doplním.