Vítej, poutníku!
A poslechni o čem zpívají bardové Enqaindoru
Hluboko v černé tůni času čeká,
to proroctví, zlá věštba na člověka,
že se vrátí soumrak do říše lidí
a svět ovoce kruté sudby sklidí.
Vrátí se čas zmaru, bloudění a běd,
zas ryk polnic královstvím bude hřmět.
To muži pro čest králů svých jdou se bít,
a země krev synů znovu musí pít.
V tom šeru se zrodí nářek, pláč a zmar,
naděje a víra z lidských srdcí mizí,
už nezbývá než doufat v pomoc cizí,
zemi už nezachrání nic než boží dar.
Pak klenbu temnou ozáří nová hvězda,
Dávný rek se vrací, ač se to nezdá.
Země jásá, vůkol zní hlahol zvonů,
z dávných věků pán náš se vrací domů...
(Ztracené písně Enqaindoru)
