Vítej poutníku a poslouchej,
o čem zpívají bardové Enqaindoru!
V žáru podsvětí z mýtů, kouzel a čar,
z umu lidu mého vykován je dar.
Meč, nechť nosí muži rodu tvého,
dýka ať chrání paní od všeho zlého.
Uplyne dlouhý čas a přejde mnoho jar,
po tu dobu buď střežen ten vzácný dar.
Pak z tužeb menších lidí i z vůle bohů,
opět zazní ryk polnic a válečných rohů.
Má věštba nemusí se ti, pane, zdát,
že ten dar spásou rodu tvého má se stát.
Věz, že na zemi znovu padne tma a stín,
povolán bude rek by se utkal s ním.
Darem přijme meč z ohně přání zrozený,
jenž jest k činům velkých králů stvořený.
Nechť dědictví mu dýka připomíná,
v jejíž záři i temné světlo pohasíná.
Pak klenbu temnou ozáří nová hvězda,
dávný rek se vrací, ač se to nezdá.
Země jásá, vůkol zní hlahol zvonů,
z dávného věku pán náš se vrací domů.
Orinova věštba - Ztracené písně Enqaindoru
