V době, kdy Nazgrim Godar poprvé navštívil Abarhil, tak to už dávno nebyl jen hrad, ale plnokrevné a pulsující město, které se počtem obyvatel blížilo Dôrminaru. Město stálo na soutoku dvou řek a mělo trojúhelníkový půdorys obrácený hrotem k jihovýchodu. Ten hrot tvořila mohutná věž zvaná Godahíré – Paní Města, což byl pozůstatek původního hradu, založeného prvním velmistrem Tarricem Mirimorem, jedním z mála strážců, který přijal pozvání krále Azgarinzila. Ze dvou stran chránila hradby města řeka. Pouze na severozápad obrácené hradby byly přístupné po souši, protože nazgrian nikdy nepočítali s tím, že by nějaký útok mohl přijít od severu, kde se rozkládal Radag´mal rozlehlé travnaté území Sada´renů, kteří tvořili většinu obyvatel. Celé město bylo rozděleno do několika samostatných čtvrtí, které byly navzájem oddělené vnitřními hradebními zdmi. Za severní hradbou byla nevelká čtvrť přiléhající k darserdanovu paláci, jehož stěny tvořily část severní hradby. Tato čtvrť byla přístupná pouze válečníkům, kteří zde měli část svých ubytovacích zařízení. Směrem na jih následovaly dvě velké čtvrti nazývané Západní a Východní. Zde sídlili běžní obyvatelé města, řemeslníci a obchodníci. Jihozápadní část města tvořila Chrámová čtvrť, kde byl velký Azghirův chrám, dále pak nemocnice a ubytovny pro veterány. Nejjižnější cíp města tvořila druhá část kasáren a stájí přiléhajících k věži Godahíré, kde byly ubytovány především jízdní oddíly.

Protože to bylo město válečníků, tak bylo vše podřízeno vojenským požadavkům a taktice. Sami nazgrian své město pokládali za nedobytné, což potvrzovalo několik nepodařených Rômenkhôrových pokusů je ovládnout. Všechny skončily neúspěšně na Azgrinârdu - Válečném poli položeném jižně od města za Lesní řekou.

Město řídila rada serdanů – kapitánů a v jejich čele stál velmistr – darserdan. Kromě nich se zasedání rady mohl zúčastnit ještě velekněz Azghirova chrámu.

Vojenskou moc řádu tvořilo třináct vojenských oddílů, přičemž v čele každého z nich stál jeden z rady serdanů. Počet mužů v každém z nich se lišil. Nejmenší byl oddíl zvědů, který nikdy neměl více jak 200 mužů. Méně početný byl i ženský oddíl tzv. awenasan (pojmenovaných podle narucké bohyně lovu a války Aweny.), jejichž počet kolísal mezi 400-500 členek. Z hlediska počtu na tom byl podobně i oddíl Arúnarů, kteří obsluhovali palné zbraně. Ostatní oddíly měly většinou 600 mužů. Výjimku tvořily pouze oddíly kůsadanů a městské stráže, které dosahovaly početního stavu tisícovky mužů. Z výše uvedeného lze vyvodit, že celková branná moc řádu se kolísala mezi 7500-8500 mužů, z čehož polní vojsko tvořilo přibližně 7000 mužů, protože městská stráž nikdy město neopouštěla. Před pádem Dôrminaru to zřejmě byla nejsilnější vojenská jednotka království.

Protože velká část páté knihy se odehrává právě zde, uvedu zde podrobný seznam jednotlivých oddílů včetně jejich velitelů.

Darserdan  Garlindo Tauren, velmistr a velitel města od roku 561 e.d. Zástupce darserdana Sindo Nevrin, původem z Nevrinů, z nejmocnějšího rodu severu, sídlícího v Tinglarosu, městě položeném na břehu jezera Hôrne. Zástupce darserdana Algaran, půlelf z Neldrim Godaru, města ležícího ještě dále na sever nad Tinglarosem. Tito velitelé nestáli v čele žádného konkrétního oddílu.

Jednotlivé vojenské oddíly.

1. Oddíl městské stráže, kterému velel serdan Riwulm, původem z kmene Sada´ reenů, kteří tvořili většinu běžných obyvatel města.
2. Oddíl kůsadanů, jehož velitelem byl Gwelm Kůsa. Kůsadanové byli oddílem vybraných vojáků, kteří bojovali z tzv. kůsou – kosou. Byla to čepel dlouhá asi 3 stopy, připevněná na dlouhé násadě. Čtenáři by asi nejvíce připomínala zvláštní typ čínské halapartny, či velký obouruční meč.
3. Oddíl těžké obrněné jízdy, kterému velel Niven půlelf z Neldrim Godaru. Členové tohoto oddílu pocházeli výhradně ze severu a mnoho z nich mělo v žilách nějaký podíl elfské krve. Jejich výzbroj by asi čtenáři připomínala zbroj středověkých rytířů.
4. Oddíl těžké jízdy, jemuž stál v čele Berke z kmene Kharitů. Členy tohoto oddílu tvořili výhradně muži z východu Narukové, Kimerové a Kharité a Chattové, kteří odmítli sloužit v Rômenkhôrových alathosech. Jejich výzbroj se velmi podobala zbroji Gortrogů.
5. Oddíl lehké jízdy pod vedením Yazdana z kmene Naruků. Oddíl lehké jízdy a jízdních lučištníků tvořili opět Narukové, Kharité, Kimerové a Chattové.
6. Oddíl Awenasan, kterému velela Nira z národa Naruků. Jednalo se o jediný ženský oddíl v řadách nazgrian a tvořili jej téměř výhradně příslušnice kmene Naruků a Vigatů. V jiných národech nebylo obvyklé, aby se ženy zúčastňovaly válečných tažení.
7. Oddíl těžké pěchoty vedený Grenem Rabo z národa Daka´reenů. Byl to oddíl těžké pěchoty, vybavené velkými těžkými štíty, které by čtenáři připomněly středověké pavézy. Členové tohoto oddílu byly téměř výhradně Daka´rénové, což byli příbuzní Sada´reenů, jejichž sídla byla daleko na západě za Sněžnými horami.
8. Oddíl těžké pěchoty – darthanarů vedený Turadem Morcanem, což byl šlechtický rod z dalekého severovýchodu, jeden z jeho hradů Eniaré stal na břehu jezera Qainllôr. I příslušníci tohoto oddílu se až na výjimky rekrutovali z národů severu.
9. Oddíl lehké pěchoty pod vedení Kolvara z Esgaldairu. Členové tohoto oddílu byli opět obyvatelé hustých severských lesů.
10. Oddíl lučištníků, kterému velel Tol´soar z kmene Vigatů z dalekého severovýchodu. Jeho oddíl tvořili téměř výhradně členové toho kmene, kteří jediní dokázali ovládat velké tisové luky. Čtenáři by opět asi připomínali světlovlasé anglické lučištníky středověku.
11. Oddíl střelců jemuž velel Hamso opět z kmene Vigatů. V tomto oddílu byli zařazeni jak Vigaté, tak lovci a lesáci z Bukoviny, Sněžných hor a Rákosového jezera. Mnozí z nich používali raději kuše místo luků.
12. Oddíl Arunarů po vedením Braerna Gilsara z Cibenu, původem z dalekého severozápadu, což pro místní naprosto neznámý kraj daleko za Studenými horami. Členové tohoto oddílu byli až na výjimky pouze lidé ze západu, kteří přinesli na východ naprosto neznámé palné zbraně.
13. Oddíl zvědů pod vedením Harena Melarocco. Nejmenší oddíl nazgrian, jehož příslušníci však patřili k nejvíce proslulým válečníkům. Nebylo divu, protože všichni velitelé tohoto oddílu přišli osobním výcvikem v tajemném Ael Medesgaru. Pocházeli se všech koutů starého Enqiandoru, ale převládali v něm lidé z jihu, což bylo pochopitelné, protože to byly s výjimkou východu kraje, které museli dobře znát, protože tam nejčastěji vyráželi na své tajné mise. Museli se vždy spolehnout jen sami na sebe. Obvykle cestovali sami nebo ve dvojicích.

Jak je vidět Nazgrim Godar bylo město, které lákalo svým věhlasem dobrodruhy ze všech koutů tehdejšího světa.