Jdi na obsah Jdi na menu

Nibrilart - stručný popis kraje

26. 7. 2016

Polostrov Nibrilart byl před příchodem Avartan vyprahlým suchým územím bez lidského osídlení, které stěží uživilo hejna stepních kurů a stáda antilop a ještěrů, kteří byli jeho jedinými obyvateli. Poloostrov se dělil na větší vyprahlou část nazývanou Avartnor min  Ram, Opuštěná země za zdí, a menší tzv. Zahrady Nibrilartu , Galaith´va Nibrilart, které Avartan spolu se svými otroky, postupně přeměnili v kvetoucí zelenou zahradu. Povrch poloostrova tvořila nevysoká kamenitá pahorkatina, která se na svém konci přeměnila na písečnou pláň a sestoupila na úroveň mořské hladiny. Působením mořské a větrné eroze zde vzniklo nevelké území skalních věží, z nichž jedna  byla přestavěna na Tel´va Nibrilart, Palác Nibrilartu - sídlo Herukana, pána Nibrilartu. 

nibrilart_200.jpgPoloostrov byl spojen s rozlehlým územím travnatých plání, které měly místy charakter zelených savan jinde hlavně na severu pak polopouští a stepí. Toto území bylo domovem ghitrosských kmenů a nazývalo se Githjanzag  (více viz. článek Ghitrosové – Ghireshové – Gortrogové). Tyto pláně se dělily na suchý a studený severní Githjanzag a úrodnější a vlhčí jižní Githjanzag.  Velkou část jižního Githjanzagu zalilo moře během Roku Zloby (více historie Nibrilartu), čímž vznikl rozlehlý záliv – Altafaz na jehož opačné straně bývala v minulosti samostatná království národa Hallanossů. Z nich zbyly do Yorrânových časů nevelké samostatné enklávy na ostrovech a maličký, ale nedostupný a nepoddajný Akkar, který v našem příběhu ještě sehraje důležitou roli. Do Altafazského zálivu ústily tři velké řeky. Nejjižnější Gortazir, potom Arnegir, který byl kdysi přítokem poslední z nich Dornegiru. Po zvednutí mořské hladiny v Roce Zloby však soutok obou řek zmizel pod mořskou hladinou. Za zmínku stojí ještě přítok Arnegiru Askar. Na soutoku těchto dvou řek se udála nejkrvavější bitva válek s Kotharím. V ústí Dornegiru ležela velká pevnost Dúnart, která střežila přístupy od průsmyku Alatarne  a z jihovýchodu z území Hallanossů.  Tok Dornegiru současně tvořil jižní hranici Githjangzagu.  Jeho severní hranici pak tvořila řeka Argat. Na středním toku Argatu ležela velká pevnost Forminart, která střežila vstup do Kharitské a severněji položené Kimerské brány, severních průsmyků v Erod Dairam. Githjanzag se počítal do vnitřního území Nibrilartu.

Západ a východ celého kontinentu rozděloval pás vysokého pohoří, pro které měly národy žijící v jeho stínu odlišné i když v podstatě podobné názvy. V katbatu, jazyku Enqaindoru, to byly Nebeské sloupy – Minal Tarkim, Čtyři národy tedy Adeshové, Nieshové, Khantové a Ashané jej nazývali Nebeské pilíře – Gorthalí a elfové z Nibrilartu mu říkali Nebeská zeď – Erod Dairam. Tento název byl asi nejblíže skutečnosti, protože to skutečně byla zeď, která dělila téměř neprostupně západ a východ Yorrânova světa na dvě odlišné části, které se dlouhé věky vyvíjely odděleně. Skrze toto pohoří existovaly jen dvě schůdné brány. Na jihu Alatarne, Zářící průsmyk a na severu Kharitská brána v údolí řeky Sechen a severněji položená Kimerská brána. Co leželo na východ od Erod Dairam pokládali elfové v časech našeho příběhu za součást území Nibrilartu. Území na západ od Erod Dairam tvořily vazalské státy pod kontrolou správců, což byli harvonové, princové Nibrilartu.