Jdi na obsah Jdi na menu

Dějiny království Kharů a Gîvské republiky

8. 8. 2015

Gî nâat – v erbatu  „Gîvský důl“ někdy nazývaný též Gîvská republika nebo Gîvská říše. Zvláštní a tajemné území na hranicích známého světa (viděno očima obyčejného obyvatele Pomoří). Vzhledem k tomu, že do budoucna bude hrát v příběhu důležitou roli, neuškodí, když se čtenář seznámí s historickými kořeny.

Počátky Gîvské říše spadají podle bájí ještě do časů před vznikem Enqaindoru. V oněch mlhavých dávno zapomenutých časech byli prý gîvští vládci věrnými vazaly Khâr –anâ, Krále lidí, který ovládal rozlehlé kraje východu a vedl války s předky enqaindorských králů. Po vítězství Enqaindoru se Gîva stala nedobrovolným vazalem nové říše. Na rozdíl od nedalekého Pětiměstí—Legdarionu, který se stal víceméně pevným spojencem dôrminarských vládců, se panovníci Gîvy, jak to bylo možné, ze svých nucených spojeneckých svazků vyvázali. Stalo se to koncem vlády Hanwadora—Ztraceného krále (2.st.e.d.). Jedním z důvodů bylo i to, že v Gîvě dále přežívalo uctívání temného pána zvaného Gaurkhâr, Strašlivý pán (v katbatu gortar). Bylo to kruté náboženství spojené s lidskými obětmi, které se kromě Gîvy praktikovalo i v Osttaru. Abarhil se o něm zmiňuje při své zpáteční cestě z Anghiru do Merélosu, když je nucen udělat zastávku v Osttaru.

Gîvská říše,která se v oněch starých časech nazývala Kharad -  Království Kharů, se začala vzmáhat za krále Khar Nabua, což bylo ve stejné době, kdy se Enqaindor zmítal v plamenech občanské války (více Pověst o sváru tří bratří krále Pelendôra). Jih Enqaindoru tehdy ovládal Elshir, jehož matka pocházela z rodu chagarských Goniů. Ten sice porazil Nabuova následníka mladého Khar Avita, ale posléze byl natolik zaměstnaný válkou se svými bratry, že již nedokázal zabránit prudkému rozmachu  Gîvy. Smířil se s tím, že na severozápadě tvořila hranici jeho říše Tira, na východě dolní tok Shadnahu.  Pod vládu Khara Avity se díky tomu dostal i Khaspir a přilehlé kraje Pětiměstí. Královské voje byly tehdy vedené jeho skvělým gîvským vojevůdcem Azranem Hirem, který pocházel z Ghiry a byl potomkem Elshirovým v přímé linii – jako jeho vnuk. Azran se vyznamenal při obléhání Yazanu a podle gîvské pověsti vypráví, že jeho šiky prý dorazily až k vnitrozemskému moři Nessat. Na jihu se tak Kharadská říše rozkládala po celém území Daréfaru, od Nessatu až k břehům Otce řek—Naeri al-Saá, a jejím vazalem se stalo i mladé vznikající království NogaimůNogashaar. Gîva byla v oněch časech jediným královstvím, které bylo svou mocí srovnatelné s Enqaindorem a to trvalo až do roku 280 e. d., kdy král Bregedôr porazil v obrovské bitvě u jezera Kimó, nového panovníka Khar Gimala. Bylo to vinou a draze zaplacenou chybou mladého ješitného panovníka, který poslal zkušeného Azrana Hira do vyhnanství. Mladý král žárlil na věhlas zkušeného vojevůdce, ale jako záminku pro vyhnanství si vybral jeho milostný vztah se svou sestrou Gemalou. Kharové se považovali za bohem vyvolený rod a jeho členové mohli vstupovat do manželských svazků jen s členy vlastní široké rodiny, která byla nositelem téže posvátné krve. Tato povinnost byla jedním bodu úmluvy, kterou Kharové v dávných časech učinili s Khâr-anem. Symbolem, písemným svědkem této úmluvy byla Yôkhâranâ, Dar Krále lidí, posvátná kniha, která byla střežena v hlavním gîvském chrámu. Podle pověsti by její ztráta znamenala pád dynastie Kharů. A skutečně se tak stalo, když princezna Gemala tuto knihu na svém útěku z Gîvy odnesla s sebou. Tento příběh popisuje zveršovaný epos Ningal sin, Princeznin pláč, který se stal nejznámějším příkladem milostné lyriky. Byl známý po celém území Dar Síl-haadu a bardové jej přednášeli i na území Hardazinu.

Možná by se historie odvíjela jinak, kdyby tento zkušený Azran Hir stál po boku mladého krále a kdyby Yôkhâranâ zůstala na svém místě v gîvském chrámu.  Pověst se však musela naplnit. Mladý král neměl vojenské zkušenosti a výsledkem byla zdrcující porážka, ve které padl nejenom on, ale i všichni dospělí mužští členové královské dynastie Kharů. V následujících sporech o uprázdněný trůn, pak byli zavražděni ostatní nedospělí mužští potomci a Kharové vymřeli po meči a Kharad přestal existovat. V Gîvě potom pravidelně propukly spory o trůn mezi vzdálenými příbuznými Kharů a Gíva jako taková se propadla do chaosu a zmatků. Vláda ve městě střídavě přecházela do rukou stran, které měly, buď podporu Pětiměstí, nebo Nogaimů.

Tady je vhodné udělat krátkou jazykovou odbočku. Rodové jméno vládnoucího rodu Gîvy — Kharů (které samo pravděpodobně pocházelo ze jména Khâr anâ) přežilo své vládce a stalo se v pozdějších dobách synonymem slova král, které od oněch časů používali všichni vládci v oblasti Blízkého jihu. Příkladem byl darkhâr – velko-král, titul panovníka z Osttaru a Hyrndaloru, azrakhâr – mořský král, titul vládců Azrazinu z Merélosu, sigkhâr – pětinásobný král, titul, který používali vládci Pětiměstí. Do katbatu se toto slovo dostalo ve formě slova khôr, kde označovalo cizí vládce nebo krále, viz. Rômenkhôr, Král východu. Základ tohoto slova se objevil i v pojmenování Gherkharos – gherkhan král draků, což bylo pojmenování mocného panovníka Ghireshů—Gortrogů z tajemného východu.

Ale zpět k dějinám a místopisu. Na počátku 4.století e.d. bylo území Gîvské říše omezeno jen na nevelké území kolem stejnojmenného jezera a bylo jen jednou z provincií Nogashaaru. Přesto z tohoto malého území vzešla nová moc cechu zinbatů. Toto území bylo odjakživa proslulé zlatonosnými poli, která se v okolí Gîvského jezera nacházela a která se v těchto časech dostala do majetku místních měšťanských rodů. Vytěžené zlato zůstávalo mocným patricijským rodům, které ovládaly jednotlivé doly. Ty se roku 353 e. d. se spojily a založily tzv. gîvský důl – Gî-nâat. Zprvu se jednalo jen o cech zinbatů - kupců a penězoměnců, kteří obchodovali se zlatem. Časem jak bohatství cechu rostlo, začal cech peníze i půjčovat a vytvořil rozsáhlou síť peněžních domů. Zinbatové po desetiletích chaosu a zmatků převzali moc ve městě a roku 353 .e.d prohlásili Gîvu za kupeckou republiku vedenou „kissarou“ sněmem nejbohatších měšťanů v čele s „tavorem“ doživotně voleným představeným cechu.  Jen sedm let na to se však města zmocnil nogaimský shaadar Jihran I., který sem však načas přenesl i své sídlo. To pomohlo městu k novému rozmachu.  Celé následující století byl Gî nâat jednou z provincií obrovské nogaimské říše. Moc Gîvské republiky začala růst až po úpadku ke kterému došlo v říši Nogaimů po drtivé porážce u Mes Azatu v roce 478.e.d.. Zde porazil enqaindorský král Egnor II. Vigador na hlavu nogiamského shaadara Dikrama III. Dobyvatele a odstartoval tak pozvolný úpadek Nogashaaru, který dovršil vpád Gortrogů ve druhé polovině 5.st. e.d. Tehdy začala finanční moc cechu zinbatů růst a v Yorrânově době sahala síť finančních domů od Corie na východě až po Wynn v divokém souostroví Prstencových ostrovů na západě, od Nagaru na břehu Amraavati na dalekém jihu až po Bílé město na severu.

Znakem Gî nâatu byla motyka jako symbol kovkopů, ze kterých vzešlo bohatství cechu, a brk, kterým se vyplňovali dlužní úpisy, které bohatství cechu stvrzovaly. Zprvu služby Gi nâatu hojně využívali především kupci, pro které to znamenalo bezpečné cestování. V jednom městě složili u vyslance Gî nâatu hotovost, obdrželi směnku a v kterémkoli jiném městě, kde měl Gî nâat zastoupení si hotovost proti směnce mohli vyzvednout. Samozřejmě za jistý poplatek.

V časech následujících po náboženských válkách v Enqaindoru tedy na konci 5. století e. d. se stali nejbližším spojencem a později ochráncem Gî-nâatu Parnázové ze Sîwaru, jejichž roli koncem 5.století e.d. po porážce Sîwaru převzali Nardinové z Ghiry. Byli to potomci Elshira Krutého, kteří v průběhu Bědných roků uprchli z vyhnanství v Jižních pustinách a založili na horním toku Tiry nejprve malé, ale později mocné knížectví. To spojovala s Gîvou nenávist k dôrminarským vládcům. Dlouholeté spojenectví bylo porušeno až v polovině 6.století e. d., kdy se Gî-nâat přiklonil na stranu Rômenkhôra během jeho války s Nardiny o severní Pomoří, ale to už se dostáváme do časů našeho příběhu. V té době už byl Gi nâat nejbohatší finanční institucí známého světa, který půjčoval všem panovníkům v dosahu jeho působnosti a financoval tak většinu válek, které se v oněch časech odehrály. Bez jeho finanční podpory se proto později neobešel ani nejmocnější vládce tehdejší doby Rômenkhôr. Nezávislost Gî nâatu tehdy uznával jak pán Hardazinu—darkhâr, tak vládci Legdarionu a po jeho obsazení i gherkhanovi místodržitelé.

V oněch časech již gîvská kissara dlouho toužila po přístupu k moři, což by umožnilo expanzi po moři. To se podařilo uskutečnit po válce mezi osttarským darkhârem a Rômenkhôrem, díky tajné smlouvě, kterou zprostředkoval dôrminarský pelenhir Beregir, (což pozorný čtenář 1. dílu jistě postřehl.) Gî-nâat zaplatil Rômenkhôrovi za odstoupení části dobytého území na tehdejší dobu nehoráznou sumu pěti tisíc zlatých gîvských hřiven.Díky oddělení panství hyrndalorských darkhârů a azrakhârova panství, došlo k razantnímu oslabení moci ghirských Nardinů, kteří jediní byli v oněch časech schopní vojenskou a hospodářskou mocí konkurovat Rômenkhôrovi a moci Gî-nâatu, který toužil po přístupu k moři.. Zřejmý vliv na růst sebevědomí tavora a kissary měl návrat ztracené a dlouhá staletí postrádané Yôkhârany, protože podle pověsti měl být její návrat, znamením nástupu Gî naâtu k světovládě (za jakých okolností se to přihodilo najde pozorný čtenář ve čtvrté knize). Již v následujícím desetiletí tak byly založeny první námořní kolonie, které již spadaly pod jeho svrchovanou moc.  Mingarth, Shemer, Lahat na západě, Khannah na severu a Azat Neveh na jihu.