Jdi na obsah Jdi na menu

   Obyvatelé Anghiru, kteří sami sebe nazývali Chyrrkhané, seveřané, snad proto, aby se odlišili od svých příbuzných, které zanechali na dalekém jihu, žádné písmo nepoužívali, a tak se veškerá tradice předávala jen ústní formou. Jak se však Abarhilovi podařilo zjistit, u ústí Chermaghinu existovalo již před příchodem první vlny Chyrrkhanů jakési prastaré osídlení, jehož ruiny bylo možno ještě v časech našeho příběhu navštívit. Abarhil odhadoval, že první Chyrrkhané dorazili k Chermaghinu někdy v době založení Enqaindoru, a že tedy dávní obyvatelé oněch rozvalených sídel museli pocházet z rodu mořeplavců, z kraje dnes nazývaného Hardazin. V tom jej utvrzovaly i zlomky run, které nalezl zde i v Dar Uru Awrakhu a které se podobaly zapomenutému písmu z okolí Osttaru.  
   Sami Chyrrkhanové ve svých pověstech vyprávěli, že dorazili do nové vlasti z jihu ve třech po sobě následujících vlnách. Svou pravlast na jih od Bôghiru nazývali Schadarghir, Země praotců. Když první vlna příchozích dorazila až k ústí Chermaghinu, nalezla zde maličký a nepočetný národ, který Chyrkhanové nazvali Učitelé. Od nich se Erighané, a především ta jejich část, která se později osamostatnila jako Tighané, naučili stavět lodě, pěstovat plodiny a osvojili si základy řemesel. V době, kdy dorazila na sever Anghiru druhá vlna přistěhovalců, ovládali již Tighané řemesla, pěstovali čirok, dýně, cizrnu, bavlnu a další plodiny. Po původních obyvatelích však v té době už kromě rozvalin přístavu nezbyla ani památka. Protože úrodné a lesnaté povodí Chermaghinu bylo již obsazené, začali se nově příchozí druhé vlny usazovat podél toku Birighinu. Osadníci na jeho horním toku se začali rychle učit od svých nepříliš vzdálených příbuzných, a tak se i oni usadili ve velkých vsích, začali pěstovat plodiny a chovat skot, ale především se z nich stali vynikající kovkopové a kováři, kteří svými bronzovými výrobky v pozdějších časech zásobovali celý Anghir. Oghlar je nazýval Zerilany a jejich nejznámějším sídlem byl Zerach pod Nobi Eraghem, Cínovou horou. Tito takzvaní jižní Erighané již neměli tolik štěstí jako jejich dříve se usadivší příbuzní. I oni narazili po svém příchodu na původní obyvatele, v horách, především na horním toku Chermaghinu a na náhorní planině v současnosti osídlené Korlany, bylo množství nevelkých vesnic osídlených starousedlíky, dávnými předky Katawdů. Ti se na nové příchozí dívali jako na vetřelce a nebylo divu, že již záhy po příchodu Chyrrkhanů k hornímu Birighinu vypukly mezi starousedlíky a novými příchozími krvavé šarvátky. Tato pohraniční válka se táhla mnoho generací a dlouho byla nerozhodná. Teprve když se jižní Erighané naučili od severních příbuzných zpracovávat bronz a získali tak lepší zbraně, začala se štěstěna přiklánět na jejich stranu. Během následující generace se jim pak podařilo vytlačit Katawdy  do suchých plání pod východními svahy Pohoří horských lvů. Katawdové nikdy nezapomněli a během loupežných výprav se vraceli zpět do ztracené domoviny, aby se mstili za toto příkoří. Během těchto výprav vypalovali horské usedlosti a malé vsi a nemilosrdně pobíjeli všechno živé. Je samozřejmé, že Erighané jim to vraceli stejnou měrou, a tak mezi těmito dvěma plemeny vznikla nenávist, která rostla s množstvím krve prolité na obou stranách. 
   
Chyrrkhané, kteří zůstali na travnatých pláních kolem dolního toku Birighinu, žili ještě mnoho generací starým způsobem jako pastevci, lovci a rybáři. Oni se později stali jádrem kmenového svazu západních Harghanů, jezdců, i když toto pojmenování získali až později, když od svých východních příbuzných získali první koně. 
Východní Harghané, v našem příběhu už si říkají Shariané, přišli v poslední vlně přistěhovalců z jihu a zbyly na ně již pouze nepříliš pohostinné travnaté pláně jihu a pahorky Niri Eraghrin, Nízkých kopců. Netrvalo však dlouho a objevili malebný a úrodný kraj kolem, Modrého jezera — Meri Ochir. Shariané se díky tomu stali kmenem, jehož způsob obživy byl někde na půli cesty mezi Erighany a Harghany. Kolem Modrého jezera měli stálá sídla s malými políčky, ale na jaře vyráželi se svými stády na západ do rozlehlých travnatých plání, kde trávili celé léto. Byli to právě Shariané, kteří přivedli do Anghiru koně, které poznali během svých výzvědných výprav na východ přes průsmyk Shari Kar. To bylo jedno z mála schůdných míst, kudy se dalo překročit Pohoří horských lvů. Za Shari Karem pak objevili tajemnou opuštěnou pevnost, kterou nazvali Dar Uru
pevnost-dar-aru-awrakh_200.jpgAwrakh. To, že sharianští zvědové nezískali koně na východě darem, je zřejmé. Byl to výsledek loupeží u nomádských kmenů sídlících v suchých stepích a pouštích Urughiru. Právě tyto loupežné výpravy pak byly zdrojem trvalého nepřátelství mezi Shariany a jejich východními sousedy Orofantary (kočovné kmeny Nogaimů), které tak vadilo předákům Erighanů na kmenových sněmech v Dowril Awrakhu. Po Sharianech již žádná souvislá a velká vlna přistěhovalců do Anghiru nedorazila.  
   V povodí Madrughinu žilo ještě nevelké společenství Nomghanů, kteří podle potřeby přecházeli mezi Anghirem a Bôghirem. Nomghané žili po staru v nezávislých rodových společenstvích a nikdy nevytvořili jednotný kmen s hlavním náčelníkem, dawigelarem, jako jejich severní příbuzní. Jejich nejbližší sousedé Harghané a Shariané se na ně proto dívali spatra jako na divochy a neměli je příliš v lásce. Protože však byli uznáváni za příbuzné s právem místa na kmenovém sněmu, trpěli jejich vesnice na hranici svých jižních pastvin. Nevynechali však žádnou příležitost okrást je o jejich stáda. Je však nutno poznamenat, že Nomghané jim opláceli stejnou mincí, protože oni nevynechali jedinou možnost ukrást v Bôghiru tak ceněné koně.
   Dějiny Anghiru až do časů, kdy do Nirruchu připlula Azraphel, byly jen historií drobných kmenových a rodových šarvátek, a to s jedinou výjimkou. Tou byla událost, o které mluvil Oghlar na velké radě u Sorgana. Někdy v časech, které byly v Enqaindoru nazývány Bědné roky, připlula k ústí Chermaghinu flotila lodí. Abarhil se domníval, že to byli uprchlíci ze severu, kteří prchali před nepřízní osudu a hledali nový bezpečnější domov. Ti se pokusili obsadit Nirruch a okolní území. Tehdy jedinkrát se všechny chyrrkhanské kmeny spojily, aby tyto vetřelce vyhnaly. Nirruch sice lehl popelem, ale útočníci nebyli schopní odolat velké početní převaze Chyrrkhanů a po velké bitvě opustili pobřeží Anghiru. Kam odpluli, o tom chyrrkhanské báje nehovoří, ale tou dobou vznikla pověst o posvátné přísaze praotců a o svazku čtyř rudých šípů. 
   Tolik ke stručným dějinám Anghiru a nyní něco k místopisu. Anghir tvoří území sevřené v klínu mezi pobřežím a neschůdnými svahy Šedých hor, které se zde stáčejí na východ do nitra pevniny. Chyrrkhané těmto horám, kvůli početné populaci horských lvů (dnes bychom řekli pum) říkají Erighi i Roghíril, Pohoří horských lvů. Severní hranici tohoto pohoří tvoří posvátná hora Maghrin. Na jejím úpatí pramení dvě řeky. Již výše zmíněný Chermaghin, Sněžná řeka, a potom Urughin, Východní řeka, který se ztrácí kdesi na východě v pláních Urughiru a podle pověstí ústí do dalekého východního moře. Chermaghin v dobách příchodu prvních Chyrrkhanů vytvářel u ústí velkou deltu, která později zmizela pod mořskou hladinou. Zbyl po ní jen pás nízkých korálových ostrovů. Abarhil se správně domníval, že vzestup mořské hladiny v časech Bědných let byl patrný i zde na jihu. 
Směrem na jih od Maghrinu pramení na svazích Erighi i Roghíril nejdelší řeka Anghiru, Birighin, Červená řeka, nazvaná tak podle barvy svého toku. Narudlým odstínem jsou však její vody zbarveny až poté, co na dolním toku začne vymílat rudou půdu travnatých plání Anghiru. Na horním toku míjí Birighin osamělou horu Nobi Eragh, Cínovou horu, u jejíhož úpatí stojí věhlasné kovárny jižních Erighanů. Na svém středním toku se k sobě Chermaghin a  Birighin přiblíží tak, že jejich řečiště jsou vzdálená necelou míli a odděluje je pouze vysoký skalnatý hřeben, na kterém stojí sídlo chyrrkhanských králů, Dowril Awrakh. Na východ od něj, v klínu tvořeném oběma řekami, se zdvíhá vysoká náhorní plošina, domov nečetného společenství Korlanů. Poté co Birighin opustí kopcovité podhůří, mění se v líný meandrující tok, který dále po proudu vytváří několik velkých ostrovů, jež jsou srdcem území západních Harghanů. Svou tpouť pak končí u mořského břehu nevysokým, ale širokým vodopádem, kterým překonává srázné pobřežní útesy. Zde je vhodné podotknout, že celé pobřeží Anghiru s výjimkou ústí Chermaghinu tvoří neschůdné kamenité útesy.     
Na jihu tvoří hranici mezi Anghirem a divokým Bôghirem černý tok Madrughinu, Hraniční řeky, která se klikatí liduprázdnými a pustými sopečnými poli. Drughnor, pekelná tlama, je sopka nacházející se jižně od Madrughinu, je podle chyrrkhanských bájí vstupní bránou do podsvětí. Pro většinu Chyrrkhanů je povodí Madrughinu tajemnou nehostinnou oblastí, které se zdaleka vyhýbají.
V Anghiru jsou i dvě velká jezera, obě napájená menší říčkami. První je Grind Ochir, Jelení jezero napájené Ochighinem, Jezerní řekou, později se vlévající do Chermaghinu. Tento kraj je srdcem území severních Erighanů. Druhým jezerem je již zmíněné Modré jezero, Meri Ochir, napájené Bôghinem, Divokou řekou, která je nejmocnějším přítokem Birighinu. Pro náš příběh je nutné se zmínit ještě o jednom důležitém místě, a tím je takzvaný Velký zlom, Darli Grot. Náhorní plošina na východních svazích Pohoří horských lvů, která nejprve pozvolna klesá do stepí na východě, aby posléze skončila prudkým neschůdným srázem, ve kterém je jediný schůdný průchod, úzká soutěska, již vymlely vody Bôgguru, Divokého potoka. V ústí do této soutěsky stojí tajemná Velká východní tvrz Sharianů, Dar Uru Awrakh. 
Chyrrkhani žijí v Anghiru většinou roztroušeně v malých sídlech. V horách jsou to malé ohrazené vsi, v rovinách a údolích řek pak velké osamocené statky.  Z toho důvodu lze nalézt v celém Anghiru jen několik sídel, která bychom mohli nazvat městy. Všechna ta sídla se nacházejí na severu na území nejmocnějšího kmenového svazu Erighanů. Především to je jediný přístav Anghiru zvaný Nirruch, který je srdcem nevelkého území Tighanů – plavců. Nirruch ovšem není typickým městem tehdejší doby. Nemá žádné hradby a tvoří jej husté, ale nesouměrné osídlení na svazích velké hory tyčící se nad mořskou zátokou. Počtem obyvatel se však, podle Oghlarových slov vyrovná Arigdaru nebo Evraru. I s okolím mohl mít tedy Nirruch přibližně pět tisíc obyvatel. Jen pro srovnání Tighanů-plavců nikdy nebylo více jak osm tisíc. Na středním toku Chermaghinu pak leží dřevěný Sirrach, největší a asi jediné skutečné město Anghiru. Co do počtu obyvatel je sice nepatrně menší než Nirruch, neboť má asi čtyři tisíce obyvatel, ale na rozdíl od Nirruchu je obklopené souvislým valem s pevnou dřevěnou palisádou. Posledním osídlením, které lze s nadsázkou nazvat městem, je věhlasné sídlo kovářů a kovkopů Zerach na horním toku Birighinu, které mělo v oněch časech asi tři tisíce obyvatel. Na půli cesty mezi Sirrachem a Zerachem stojí již zmíněná královská tvrz Dowril Awrakh, ve které i s podhradím žila asi tisícovka obyvatel. Posledním sídlem, které bylo považováno za město, ale bylo to spíše velké hradiště, bylo sídlo dawigelara severních Erighanů zvané Awrigrakh. Ani v něm však nebylo soustředěno více jak tisíc stálých obyvatel. 
Nyní je vhodné se krátce zmínit o jednotlivých chyrrkhanských kmenech a počtu jejich obyvatel. Nejmocnějším kmenem byli Erighané – horalé. Oghlar vyprávěl Abarhilovi, že prý na území severních Erighanů se nachází asi tři sta statků a u jižních přibližně pět set statků. Z výše uvedených údajů plyne, že kmenový svaz Erighanů a Tighanů (Tighané sami se počítali mezi horaly) měl v oněch časech asi třicet pět tisíc hlav.

shariansky-vlci-valecnik_200.jpgDruhým nejpočetnějším kmenem byli pak Harghané – jezdci, kteří stálá sídla neměli a žili nomádských způsobem života, i když zimu trávili na již zmíněných ostrovech Birighinu. Žili v rodových skupinách a kolem takzvaného ohniště žila až desítka příbuzensky svázaných rodin. Podle Oghlarova tvrzení tvořila sídla západních Harghanů asi sedmdesát ohnišť, což by znamenalo, že celý kmen tvořilo přibližně čtrnáct tisíc hlav. Východní Harghané, sami sebe zvoucí Shariané – strážci, žili ve vsích a statcích kolem Modrého jezera a podle Nevanina tvrzení jich nebylo více jak šest tisíc. 
Poslední co do počtu i významu byli  Nomghané – pastevci. Na sever od Madrughinu bylo asi osm stálých vesnic, každou z nich řídil stařešina – shakhilar, ale jak to řekl Oghlar, chtít zjistit, kolik Nomghanů na sever od Madrughinu skutečně žije, bylo jako počítat roj včel. Z výše uvedeného je zřejmé, že v celém Anghiru v té době nežilo více jak šedesát tisíc hlav a jak někde uvedl Abarhil, nebylo to více, než měl samotný Osttar daleko na severu.
Oba největší národy Chyrrkhanů žili ve volných kmenových svazech řízených voleným kmenovým náčelníkem, jímž byl dawigelar. To neplatilo pro již zmíněné Nomghany, kteří žili v rodových vesnicích, vedených stařešinou shakhilarem a k vytvoření pevného kmenového svazku vedeného jediným náčelníkem zatím nedospěli. Neplatilo to ani pro Tighany, kteří vždy představovali most mezi tradicí a novotami, které přiváželi kupecké lodě. U nich se již kmenové zřízení rozpadlo a byli přímo podřízeni správci jmenovanému králem, který se nazýval scharughir.
Nejvyšší hlavou všech Chyrrkhanů byl dowgar, král volený a potvrzovaný velkým kmenovým sněmem. Je pravdou, že v posledních desetiletích se volba již omezovala pouze na dowgarovy syny. Dowgar si ve svém sídle držel družinu věrných, harwondů, z jejíhož středu jmenoval již zmíněné scharugiry, správce svěřených území, kteří sídlili v Nirruchu, Sirrachu a Zerachu. Scharughir velmi často nepocházel z náčelnického rodu, byl tady závislý především na králi, který ho jmenoval a tvořil jistou protiváhu dawigelarům. Tím ovšem vznikalo dvojvládí, které probouzelo žárlivost dawigelarů a bylo zdrojem nevraživosti a zášti mezi nimi a scharughiry. Příkladem může být spor mezi sharughirem Zerachu Awlarem a jedním z sharianských náčelníků Chrinlarem, který se projevil v královské radě, kde Oghlar žádal o pomoc pro Shariany. Jak již bylo řečeno moc scharughira a tedy i krále tak byla omezena na největší sídla Nirruch, Sirrach a Zerach a za jejich hranicemi již začínala svrchovaná moc kmenového náčelníka. 
Poslední, o čem je třeba se zmínit, je chyrrkhanský pantheon. Chyrrkhané vzývali své bohy v posvátných hájích, kam jim nosili obětiny. V Anghiru existovala úzká vrstva kněží, takzvaných brinů, kteří se starali o posvátné háje a současně vedli zasvěcovací obřady pro mladé chlapce a dívky, při kterých byla používána zvláštní rostlina s omamnými účinky, takzvaná maghanai. 
Nejvyšším bohem byl pán nebes, Maghúr, který sídlil na Maghrinu, nejvyšší hoře Anghiru. Jeho protipólem byl jeho bratr Drughár, pán podsvětí. Bránou mezi jeho světem a světem smrtelníků byla sopka Drughnor. Každý z jejích pravidelných výbuchů považovali Chyrrkhanové za projev zloby pána podsvětí, který byl do svého temného světa svržen nedobrovolně. Maghúr měl svůj háj u každého z chyrrkhanských kmenů. U jiných bohů se už mohlo stát, že ten, který plnil důležitý úkol u jednoho kmene, mohl být u druhého téměř neznámý. Například Tighané vyznávali Dargha, boha mořských bouří, a jeho družku Naiwel, která byla bohyní námořníků a příznivého větru. Ti byli kupříkladu u Harghanů neznámí. Velké vážnosti a známosti u všech kmenů se těšil ještě Adeghúr, posel bohů a patron poutníků, a Yallwel, uctívaná bohyně mateřství a úrody. Její muž Zerlan, patron řemeslníků, byl velmi vážen v Sirrachu a v Zerachu, kde měl dokonce jediný chrám v celém Anghiru. Mezi Erighany i Harghany byla oblíbená bohyně stád a plodnosti Lónwelghi, která byla manželkou divokého a obávaného Astoghára, boha válek a válečníků. U Korlanů i Nomghanů se těšili velké vážnosti bohyně lesů a mláďat Lónai a její manžel Roghár, pán lesů a patron lovců. Ten byl konečně oblíbený i mezi Harghany. Posledním, který ještě stojí za zmínku, byl Lóben, bůh vysokých hor, který ovládal mlhu a větry, sněhové bouře a byl uctívaným bohem Sharianů. Jinde v Anghiru byl však prakticky neznámý.
O vzdělanosti jako takové se u Chyrkhanů v podstatě nedalo hovořit. Znalost čtení a psaní byla známa pouze na pobřeží mezi kupci a námořníky, kteří je používali k vedení kupeckých knih a čtení map. Navíc schopnost čtení a psaní byla navázána na znalost katbatu, běžné řeči, protože Chyrrkhanové vlastní písmo neměli. Znalost čtení tak byla omezena pouze na Nirruch, ale i zde ji ovládala maximálně desetina obyvatel, i když základy katbatu zde ovládali téměř všichni obyvatelé. V Sirrachu, Dowril Awrakhu a Zerachu už byla omezena na několik málo desítek osob, které do těchto míst přišly z Nirruchu. Školy neexistovaly a výuka čtení a psaní byla omezena na výuku rodičů, tak jak to dělala Mirwil. Zbývá však podotknout, že krátce po Abarhilově odjezdu z Anghiru, byla novým královským sharughirem Oghlarem založena v Nirruchu první škola.