Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dějiny Kharadu a Gîvské republiky

Znakem Gî nâatu byla motyka jako symbol kovkopů, ze kterých vzešlo bohatství cechu, a brk, kterým se vyplňovaly givafinal--small-.jpgdlužní úpisy penězoměnců, které bohatství cechu stvrzovaly.

Počátky Gîvské říše spadají podle pověstí  do časů dávno před vznikem Enqaindoru. V oněch mlhavých dávno zapomenutých časech byli prý gîvští vládci věrnými vazaly Khâr –anâ, Krále lidí, který ovládal rozlehlé kraje východu a vedl války s předky enqaindorských králů (pověst O poslední válce). Poté Khâr-anâ svou válku prohrál, stala se Gîva nedobrovolným vazalem vítěze. Na rozdíl od nedalekého Pětiměstí—Legdarionu, který se stal pevným spojencem dôrminarských vládců, se panovníci Gîvy, jak to bylo jen možné, ze svých nucených spojeneckých závazků vyvázali. Stalo se to koncem vlády Hanwadora—Ztraceného krále (někdy koncem 2.st.e.d.). 

Gîvská říše,která se v oněch starých časech nazývala Kharad -  Království Kharů, se ocitla na vrcholu mocí za krále Khar Nabua, což bylo ve stejné době, kdy se Enqaindor zmítal v plamenech občanské války (více Pověst o sváru tří bratří krále Pelendôra). Jih Enqaindoru tehdy ovládal Elshir, jehož matka pocházela z rodu chagarských Goniů. Ten sice porazil Nabuova následníka mladého Khar Avita, ale posléze byl natolik zaměstnaný válkou se svými bratry, že již nedokázal zabránit prudkému rozmachu Gîvy. Smířil se s tím, že na severozápadě tvořila hranici jeho říše Tira, na východě dolní tok Shadnahu. Pod vládu Khar Avity se díky tomu časem dostal i Khaspir a přilehlé kraje Pětiměstí. Královské voje byly v těch časech vedené královým oblíbencem skvělým gîvským vojevůdcem Azranem Hirem. Ten pocházel z Ghiry a byl Elshirovým vnukem a tedy potomkem v přímé linii. Azran se vyznamenal při obléhání Yazanu a podle gîvských pověstí prý v následujících letech jeho šiky dorazily až k vnitrozemskému moři Nessat. Na jihu se tak Kharadská říše době svého největšího rozmachu rozkládala po celém území Daréfaru, od Nessatu až k břehům Otce řek—Naeri al-Saá, kde se jejím vazalem se stalo i mladé vznikající království Nogaimů—Nogashaar.

Gîva byla v oněch časech jediným královstvím, které bylo svou mocí srovnatelné s Enqaindorem a to trvalo až do roku 280 e. d., kdy král Bregedôr porazil v obrovské bitvě u jezera Kimó, nového panovníka Gîvy Khar Gimala. Na zdrcující porážce se tragicky podepsala ješitnost mladého panovníka, který poslal zkušeného Azrana Hira do vyhnanství. Mladý král žárlil na věhlas zkušeného vojevůdce, ale jako záminku pro vyhnanství si vybral jeho milostný vztah se svou sestrou Gemalou. Kharové se považovali za bohem vyvolený rod a jeho členové mohli vstupovat do manželských svazků jen s členy vlastní široké rodiny, která byla nositelem téže posvátné krve. Tato povinnost byla jedním bodu úmluvy, kterou Kharové v dávných časech učinili s Khâr-anem. Symbolem, písemným svědkem této úmluvy byla Yôkhâranâ, Dar Krále lidí, posvátná kniha, která byla střežena v hlavním gîvském chrámu. Podle pověsti by její ztráta přivodila pád dynastie Kharů. A skutečně se tak stalo, když princezna Gemala tuto knihu na svém útěku z Gîvy odnesla s sebou. Tento příběh popisuje zveršovaný epos Ningal sin, Princeznin pláč, který se stal nejznámějším příkladem milostné lyriky. Byl známý po celém území Dar Síl-haadu a bardové jej přednášeli i na území Hardazinu. Možná by se historie odvíjela jinak, kdyby u jezera Kimó stál zkušený Azran Hir stál po boku mladého krále a kdyby Yôkhâranâ zůstala na svém místě v gîvském chrámu.  Pověst se však musela naplnit. Mladý král neměl vojenské zkušenosti a výsledkem byla zdrcující porážka, ve které padl nejenom on, ale i všichni dospělí mužští členové královské dynastie Kharů. V následujících sporech o uprázdněný trůn, pak byli zavražděni ostatní nedospělí mužští potomci. Během války Gîvy s Nogaimy o „Zlatý trojúhelnik“ na přelomu 3. a 4. století e.d. pak zemřela rukou Azrana Hira, který vstoupil do služeb Jahwara Zakladatele, většina Kharů z vedlejších větví. Kharové vymřeli po meči a Kharad přestal existovat. V Gîvě poté pravidelně propukly spory o trůn a Gíva jako taková se propadla do chaosu a zmatků. Vláda ve městě střídavě přecházela do rukou stran, které měly podporu, buď Pětiměstí, nebo Nogashaaru.

Tady je vhodné udělat krátkou jazykovou odbočku. Rodové jméno vládnoucího rodu Gîvy — Kharů (které samo pravděpodobně pocházelo ze jména Khâr-anâ) přežilo své vládce a stalo se v pozdějších dobách synonymem slova král, které od oněch časů používali všichni vládci v oblasti Blízkého jihu. Příkladem byl darkhâr – velko-král, titul panovníka z Osttaru a Hyrndaloru. Azrakhâr – mořský král, titul vládců Azrazinu z Merélosu. Sigkhâr – pětinásobný král, titul, který používali vládci Pětiměstí. Do katbatu se toto slovo dostalo ve pozměněné formě slova khôr, kde označovalo cizí vládce nebo krále, viz. Rômenkhôr, Král východu. Základ tohoto slova se objevil i v pojmenování gherkharos – gherkhan král draků, což bylo pojmenování mocného panovníka Ghireshů—Gortrogů z tajemného východu.

Ale zpět k dějinám. Na počátku 4.století e.d. bylo území Gîvské říše omezeno jen na nevelké území kolem stejnojmenného jezera. Přesto z tohoto malého území vzešla nová moc cechu zinbatů. Jak k tomu došlo? Území v okolí Gîvského jezera bylo odjakživa proslulé zlatonosnými poli, která v těchto časech přešla do majetku místních patricijských rodů. Nejbohatší a nejmocnější z nich se roku 353 e. d. se spojily a založily tzv. gîvský důl – Gî-nâat a prohlásili Gîvu za kupeckou republiku vedenou „kissarou“ - sněmem nejbohatších měšťanů v čele s „tavorem“ - doživotně voleným představeným sněmu. Zprvu se jednalo jen cech kovkopů vedený rodinou Eghyanů. Až později se přidal cech hutníků, který zlatou rudu zpracovával, vedený rodinou Dakheriů.

Již sedm let po ustavení kissary se města zmocnil nogaimský vladař Jihran I., který sem  načas přenesl i své sídlo. Nogaimské područí kupodivu pomohlo městu k novému rozmachu, protože gîvští obcohdníci získali přístup do všech krajů rozlehlé nogaimské říše. Celé následující století pak byl Gî nâat jednou z nejdůležitějších provincií Nogashaaru. Vnější moc Gîvské republiky začala růst až po po drtivé porážce u Mes Azatu v roce 478.e.d., kde porazil enqaindorský král Egnor II. Vigador na hlavu nogaimského shaadara Dikrama II. Dobyvatele a odstartoval tak pozvolný úpadek Nogashaaru.

Dokud byl Gî nâat provincií nogaimské říše, končilo vytěžené zlato v pokladnicích shaadarů a kissaře zůstávala jen provize za těžbu a zpracování. Teprve když Gîva získala po bitvě u Mes Azatu samostatnost, mohla začít razit vlastní mince, proslavené „velké zlaté“ – zinary. To vedlo ke vzniku dvou nových cechů, které se brzy staly součástí kissary. Mincíři spravovali gîvské mincovny a penězoměnci – zinbatové (název v katbatu), kteří časem dali jméno celému osazenstvu kissary, peníze směňovali a půjčovali. Jen cizinci podrobně znalí vnitřních poměrů Gî nâatu, věděli, že kissara se dělí na čtyři cechy – kovkopy, hutníky, mincíře a penězoměnce. Právě penězoměnci, zinbatové věnující se půjčování peněz za úrok, vytvořili ojedinělý směnečný systém, který byl propojený se rozsáhlou sítí peněžních domů. Systém směnek umožňoval v podstatě to, co je známo jako bezhotovostní platební styk. Od počátku služby Gî nâatu jej hojně využívali kupci, pro které to znamenalo bezpečné cestování. V jednom městě složili u vyslance Gî nâatu hotovost, obdrželi směnku a v kterémkoli jiném městě, kde měl Gî nâat zastoupení si hotovost proti směnce mohli vyzvednout. Samozřejmě za jistý poplatek. Případně si mohli peníze za úrok i půjčovat. V pozdějších časech se stal Gî nâat nejbohatší finanční institucí známého světa, který půjčoval všem panovníkům v dosahu jeho působnosti a financoval tak většinu válek, které se v oněch časech odehrály. Bez jeho finanční podpory se proto později neobešel ani nejmocnější vládce tehdejší doby Rômenkhôr. Díky tomu začala finanční moc cechu zinbatů růst a v Yorrânově době sahala síť finančních domů od Corie na východě až po Wynn v divokém souostroví Prstencových ostrovů na západě, od khantského Nagaru na břehu Amraavati na dalekém jihu až po Dôrminar na severu.

V časech následujících po náboženských válkách v Enqaindoru tedy na konci 5. století e. d. se stali nejbližším spojencem a později ochráncem Gî-nâatu Parnázové ze Sîwaru, jejichž roli koncem 5.století e.d. po porážce Sîwaru převzali Nardinové z Ghiry. Byli to potomci Elshira Krutého, kteří v průběhu Bědných roků uprchli z vyhnanství v Jižních pustinách a založili na horním toku Tiry nejprve malé, ale později stále mocnější knížectví. Ghirské vládce spojovala s Gîvou společná nenávist k dôrminarským vládcům. Dlouholeté spojenectví bylo porušeno až v polovině 6.století e. d., kdy se Gî-nâat přiklonil na stranu Rômenkhôra během jeho války s Nardiny o severní Pomoří. Ale to už se dostáváme do časů našeho příběhu. V té době už byl Gi nâat nejbohatší finanční institucí známého světa, který půjčoval všem panovníkům v dosahu jeho působnosti a financoval tak většinu válek, které se v oněch časech odehrály. Nezávislost Gî nâatu tehdy uznával jak pán Hardazinu—darkhâr, tak vládci Pětiměstí a po jeho obsazení i gherkhanovi místodržitelé.givsky-pesak--small-.jpg

To se již ocitáme v časech příběhu, kdy gîvská kissara již dlouho toužila po přístupu k moři, což by jí umožnilo expanzi po moři. To se podařilo uskutečnit po válce mezi osttarským darkhârem a Rômenkhôrem, díky tajné smlouvě, kterou zprostředkoval dôrminarský pelenhir Beregir, (což pozorný čtenář 1. dílu jistě postřehl.) Gî-nâat zaplatil Rômenkhôrovi za odstoupení části dobytého území – přístavu Gyppar, na tehdejší dobu nehoráznou sumu pěti tisíc zlatých gîvských hřiven. Díky tomu došlo k rozdělení panství Nardinů na jižní Hardazin a severní Azrazin. Výsledkem bylo razantní oslabení moci ghirských Nardinů, kteří jediní tehdy mohli konkurovat Rômenkhôrovi a rostoucí moci Gî-nâatu, který toužil po přístupu k moři. Zřetelný vliv na růst sebevědomí tavora a kissary měl návrat ztracené a dlouhá staletí postrádané Yôkhârany, protože podle pověsti měl být její návrat, znamením nástupu Gî naâtu k světovládě (za jakých okolností se to přihodilo nalezne čtenář v dalších knihách). Již v následujícím desetiletí tak byly založeny první námořní kolonie, které již spadaly pod jeho svrchovanou moc.  Mingarth, Shemer, Lahat na západě, Khannah na severu a Azat Neveh na jihu. 

 

 

 
 


Poslední fotografie


Facebook


Statistiky

Online: 2
Celkem: 41271
Měsíc: 2571
Den: 80