Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lônard a Azrazin - jižní provincie Enqaindoru

Celé království rozděleno na menší území, tzv. provincie, kterým se říkalo léna v katbatu - lôn. Těmto lénům vládla dědičná knížata pelerinové. Dále pak existovala ještě menší správní území, údělná vévodství telôn, která se udělovala dočasně královským příbuzným popřípadě vysoké šlechtě jako odměna za výkon královských úřadů. Takovým případem byl například Arigdar, kde se zachoval výstavný palác a který sloužil jako druhé sídlo dôrminarských královen. Tyto malé správní celky se většinou soustřeďovaly kolem význačného královského hradu a byly ostrůvky královské moci na území dědičných knížat. V čele stál dartegin, vévoda. Ještě drobnějšími správními celky byla svobodná hrabství farlôn, v jejichž čele stál tzv. fardîrl. Byla to svobodná území zbavená všech povinností vyjma jediné, na vlastní náklady sloužit ve zbrani pod královskou korouhví. Farlôny byly zakládány v neklidných pohraničních oblastech a to zvláště krátce po Bědných rocích za regenta Arantara v podhůří Nîarcorwas. Je však třeba podotknout, že v Yorrânových časech byl celý tento správní systém již v troskách. Přesto však vládci jednotlivých území nadále používali patřičné tituly, i když jejich praktický význam byl již dávno ztracen.

Jak již bylo uvedeno, centrem Jihu bylo hlavní město celé říše Dôrminar, někdy též v azrabatu zvané Bílé město. Dôrminar ležel na břehu dlouhého jezera, které vytvořil Dardún poté co byl jeho mocný tok sevřený v úzkém hrdle zvaném Graginâaw, Ďáblova čelist. Bylo to obrovské město, největší v celé rozlehlé říši a v dobách největšího rozkvětu za časů Tunriel Gothwin jej prý obývalo téměř čtvrtmilionu obyvatel. V Yorrânových časech to však byla již jen pouhá desetina toho počtu. Vzpomínky na velikost města však zůstávaly v podvědomí jeho obyvatel a ti sami pro jeho pojmenování nepoužívali žádné jméno. Bylo to prostě Město, město měst, město králů, kterému v celém známém světě nebylo rovno.

Jih se skládal ze tří velkých provincií, lén - Lônardu, Azralônu a Nîllônu V časech největšího územního rozmachu království (před Bědnými roky ohně a vody) tam patřil i celý Hardazin s metropolí Osttarem a úrodným povodím Tiry. Z toho je zřejmé, že se jednalo o obrovské lidnaté území, které mělo třikrát více obyvatel než Východ a Západ dohromady. Ale nyní si pojďme popsat tento bohatý kraj.

Kolem hlavního města a na jih a na sever se rozkládalo královské léno, Lônard, pod přímou správou dôrminarských panovníků. Severní kraje královského léna byly ohraničené Dolgunou a obrovským Esgallôrem. Tento tzv. severní Lônard byl v Yorrânových časech osídlený již jen řídce, a to především v podhůří Sněžných hor, kde žili lovci, dřevorubci a uhlíři. V minulosti to však byl kraj stejně bohatý jako jižní Lônard. Zpustl až po katastrofální porážce na Azgaulatu a po obklíčení Dôrminaru, kdy jeho úrodné pastviny a přilehlé Traviny obsadili Gortrogové. Jižně od hlavního města se pak rozkládal jižní Lônard, lidnatý a úrodný kraj, jehož jižní hranicí byla řeka Rhîdún, která vlévala svůj líný tok do Dardúnu. Jak čtenář jistě z příběhu postřehl nebo postřehne, byl v Yorrânových časech tento kraj z větší části až po řeku Arî pod vládou azrakhâra z Merélosu. Kousek od soutoku Rhídúnu a Dardúnu se nacházel Merélos, Město hostitelů hvězd, velký říční přístav a největší město Azrazinu. Tak to aspoň tvrdili obyvatelé Pomoří, ale nikdy nebylo úplně jasné, kam Merélos vlastně patří. Zda je nejjižnější výspou Lônardu nebo naopak nejsevernějším cípem Azralônu. Pravdou však je, že byl jedním z nejstarších sídel celého království a povídalo se, že snad i starším než Dôrminar. Není tedy divu, že Merélos byl krátce (za krále Bregedôra) i hlavním městem Enqaindoru a poté býval sídlem prvorozeného následníka trůnu.

Jak již bylo řečeno, za Rhîdúnem, Hraniční řekou, již ležela rozlehlá provincie, největší, která království po ztrátě Hardazinu zůstala. Původně se jmenovala Azralôn, ale už dlouhý čas se jí říkalo Azrazin, v azrabatu Pomoří. Bylo to dědičné léno mořských pelerinů z Evrar, vyhlášených mořeplavců. Na jihozápad od Rhîdúnu se rozkládala rozlehlá plochá oblast Planin. Území pastevců proslulé chovem mohutného skotu a na západě chovem ovcí. Oblast Planin byla na východě ohraničená mohutným tokem Dardúnu, směrem na západ se zužovala a její úzký cípek končil u studeného toku Darglernu, kde končilo i azrakhârovo panství. Je třeba podotknout, že Planiny protínaly tři řeky. Rhîdún, Serndúna, na jejímž břehu stál statek Yorrânova strýce Ibranda a Igmilrân. Kraj severně od Planin byl nazýván Kameniny (v dôrminarském katbatu Gornârd), což bylo divoké podhůří Sněžných hor porostlé pásem lesů, osídlené svobodnými a nespoutanými horaly, v Yorrânových časech území svobodných fardîrlů. V moři na jihozápad od Arigdaru pak ležel velký hornatý ostrov Orizain, srdce panství mořských pelerinů, kteří měli po staletí své sídlo v Evraru. V našich časech to byl bohatý úrodný kraj vyhlášený pěstováním vína a oliv.

Budeme-li postupovat dále na západ a překročíme Darglern, Velký Glern dostaneme se na území Dulginů, které se rozprostíralo mezi Darglernem a Dulgisôlhem. Odkud se v Pomoří vzali tito nájezdníci z odkudsi z dalekého jihu? V časech válek mezi azrakhârem a peleriny z Evraru, využíval azrakhâr služeb Dulginů a jako odměnu za jejich služby jim věnoval území mezi Darglernem a Dulgisôlhem. Jejich území mělo tvořit nárazníkové pásmo mezi jeho panstvím a Qainnorem. Toto nešťastné rozhodnutí se však v Yorrânových časech obrátilo proti němu. Když pelerinové neprodyšně uzavřeli svou východní hranici a Dulginové tak ztratili možnost podnikat výpady na jejich území, obrátili cíl svých loupežných výprav na východ do nitra Azrazinu proti území svého chlebodárce, o čemž se zmiňuje Abarhilův strýc Ibrand.

Západní Pomoří, kterému se v Yorrânových časech již říkalo Qainnor, Nová země, bylo v dávných časech řidčeji osídlené a zalidnilo se až v těžkých časech po vpádu Gortrogů. Sever, tzv. západní Kameniny, osídlily zbytky národa Daka´reenů, který obýval kdysi bohaté pastviny Travin, které se staly kořistí Gortrogů. Jih a zvláště povodí Meiddúny, Poslední řeky se stalo útočištěm utečenců z východu. Zde v ústí Meiddúny zbudovali pelerinové mocnou pevnost Qarcilor, Střežený přístav, své nové sídlo na západě. Východní hranice jejich panství chránil několik pevností. Byla to především bájná Dvojčata - Tâdnegos mezi Zelenými vrchy a podhůřím západních Kamenin. V Yorrânových časech to již bylo silné a nezávislé území, poslední bašta svobodného světa na Jihu, který byl jinak ovládán Rômenkhôrem a jeho vazaly.

Třetí provincií Jihu byl levý břeh Dardúnu, tzv. Nîllôn. Protáhlá provincie sevřená mezi Dardúnem a pohořím Ohnivého prstence, Nîarcorwas. Kdysi obrovská lidnatá provincie sahající až daleko na jih k řece Gawridurn. Bohatý a hojně obydlený kraj, jehož jižní část však v posledním půlstoletí předcházejícím našemu příběhu úplně zpustla a v čase našeho příběhu se jí říkalo Myrgawar, Malé Pustiny. Mohly za to nájezdy Dulginů a dlouhá válka mezi dôrminarským panovníkem a darkhârem z Hyrndaloru. Severní část Nîllônu, zvaná Nîlpar, Měsíční břeh, naproti hlavnímu městu však zůstala lidnatá a bohatá i v těžkých časech obklíčení Dôrminaru. Bylo to díky přírodním podmínkám, které tomuto nevelkému území poskytly ochranu i v divokých časech zmaru. Od jihu bylo chráněno neschůdnou pahorkatinou Graginâawu a mocnou pevností Pelengornem, od severu Azgarinzilovým valem, za kterým se rozkládal kraj hustých bukových lesů, kterému se říkalo Bukovina. Tato část Nîllônu byla odjakživa dědičným lénem dôrminarských pelenhirů z rodu Algatirenů, kteří byli vůdčím rodem strany Nômrim. Bukovina sama byla jen řídce osídlena lidem, který žil z toho, co dával les, tedy opět lovci, uhlíři a dřevorubci. Na sever od Bukoviny byl již jen liduprázdný kraj Mokřadů, Nînthâr.

Vše, co bylo na jih za Gawridurnem, nebo v azrabatu Pustinnou řekou, se nazývalo Hardazin, Jižní království. V časech velkých králů před Bědnými roky to bývala čtvrtá provincie Jihu se sídlem v Harlondu, městě, které spolu s rozsáhlým územím zmizelo pod mořskou hladinou za časů Velké vody. Tím vznikl rozlehlý záliv s množstvím ostrovů nazývaný Hanwazin, Ztracená země, nebezpečné moře plné mělčin a útesů. Zeměpisnou jižní hranici Hardazinu a k ní bezprostředně přiléhajících území tvořily 2 řeky Tira a Shaddnah. Za nimi začínala pro obyvatele Pomoří "terra incognita", které však v Dôrminaru  říkali "Elshirovo léno", z důvodů, které budou vysvětleny až bude v Lavenově kronice zveřejněna pověst "O sváru tří bratří krále Pelendôra".

Ještě o jedné oblasti  je třeba se zmínit. Ačkoliv nikdy nebyla správním celkem Jihu, ale hraje velmi důležitou roli v našem vyprávění. Byla to oblast na sever od Sněžných hor, před Bědnými roky zvaná Rodazin, království ze kterého pocházel Gothwinin manžel princ Elómir. Byla to rozlehlá mírně zvlněná plochá země pastvin, které se říkalo Traviny (v dôrbatu Thârzain). Tomuto kraji dominovalo obrovské mělké jezero, Esgallôr, které vzniklo na soutoku Dulguny a Dardúnu. V jezeře byly desítky menších a větších bažinatých ostrovů, které byly osídleny lidem, který si říkal Odpadlíci. Nebyl to žádný kmen, ale běženci z krajů v okolí jezera, kteří uprchli před Gortrogy. Nikdy jich nebylo více jak pár tisícovek, a tak je Rômenkhôr ponechával jejich osudu. Dále na sever v povodí Dardúnu bylo liduprázdné území tzv. Špatné země, Ungozainu, nízká pustá pahorkatina, kde nic nerostlo, natož aby tam pocestný potkal živou duši. Západně od tohoto území protékala Dolguna, Temná řeka, která získala své jméno podle temného toku, protože její horní tok protékal sopečnými poli pod Balcrudem, mohutnou sopkou v jižním cípu Studených hor. Pláně kolem Dolguny byly v Yorrânových časech osídleny Gortrogy, kteří je obsadili i se svými stády a rodinami. Oblast traviny od severu uzavírala Glandúna, Lesní řeka a na jejím soutoku s Dardúnem leželo malé nezávislé území, kvůli kterému je toto vše napsáno. Tajemné město válečníků Nazgrim Godar. Rozlehlým pláním jižně od Glandúny, kde válečníci—nazgrian svedli bezpočet šarvátek a bitev s Gotrogy se pak říkalo válečné pole, Azgrinârd. Nazgrim Godar nechal založit král Azgarinzil, který si chtěl udržet přízeň a podporu tajemných Strážců, a tak jim věnoval rozlehlé území, kterému vládl darserdin - velmistr, volený obyvateli města, kterého král pouze potvrzoval v úřadě. Jedinou povinností nazgrian bylo sloužit zbraní v králově vojsku a dlužno dodat, že v průběhu staletí se nazgrian stali elitou královských vojsk. V Yorrânových časech to bylo jediné svobodné nezávislé území vklíněné přímo do srdce Rômenkhôrova panství.

 
 


Facebook


Statistiky

Online: 2
Celkem: 39209
Měsíc: 1762
Den: 78