Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jediným spolehlivým pramenem o tomto zapadlém kraji se pro mne stal Abarhilův lodní deník, který si vedl během svých četných námořních cest na jih. Jako zázrakem se jej podařilo po dlouhých stoletích objevit, včetně několika map, ač on sám vše považoval po svém spěšném odchodu z Nazgrim Godaru za navždy ztracené.

Anghir tvoří území sevřené v klínu mezi pobřežím a neschůdnými svahy Šedých hor, které se zde stáčejí na východ do nitra pevniny. Chyrrkhané těmto horám, kvůli početné populaci horských lvů (dnes bychom řekli pum) říkají Erighi i Roghíril, Pohoří horských lvů. Severní hranici tohoto pohoří tvoří posvátná hora Maghrin. Na jejím úpatí pramení dvě řeky. Již výše zmíněný Chermaghin, Sněžná řeka, a potom Urughin, Východní řeka, který se ztrácí kdesi na východě v pláních Urughiru a podle pověstí ústí do dalekého východního moře. Chermaghin v dobách příchodu prvních Chyrrkhanů vytvářel u ústí velkou deltu, která později zmizela pod mořskou hladinou. Zbyl po ní jen pás nízkých korálových ostrovů. Abarhil se správně domníval, že vzestup mořské hladiny v časech Bědných let byl patrný i zde na jihu. 
Směrem na jih od Maghrinu pramení na svazích Erighi i Roghíril nejdelší řeka Anghiru, Birighin, Červená řeka, nazvaná tak podle barvy svého toku. Narudlým odstínem jsou však její vody zbarveny až poté, co na dolním toku začne vymílat rudou půdu travnatých plání Anghiru. Na horním toku míjí Birighin osamělou horu Nobi Eragh, Cínovou horu, u jejíhož úpatí stojí věhlasné kovárny jižních Erighanů - Zerilanů. Na svém středním toku se k sobě Chermaghin a Birighin přiblíží tak, že jejich řečiště jsou vzdálená necelou míli a odděluje je pouze vysoký skalnatý hřeben, na kterém stojí sídlo chyrrkhanských králů, Dowril Awrakh. Na východ od něj, v klínu tvořeném oběma řekami, se zdvíhá vysoká náhorní plošina, domov nečetného společenství Korlanů. Poté co Birighin opustí kopcovité podhůří, mění se v líný meandrující tok, který dále po proudu vytváří několik velkých ostrovů, jež jsou srdcem území západních Harghanů. Svou pouť pak končí u mořského břehu nevysokým, ale širokým vodopádem, kterým překonává srázné pobřežní útesy. Zde je vhodné podotknout, že celé pobřeží Anghiru s výjimkou ústí Chermaghinu tvoří neschůdné kamenité útesy.     
Na jihu tvoří hranici mezi Anghirem a divokým Bôghirem černý tok Madrughinu, Hraniční řeky, která se klikatí liduprázdnými a pustými sopečnými poli. Drughnor, pekelná tlama, je sopka nacházející se jižně od Madrughinu, je podle chyrrkhanských bájí vstupní bránou do podsvětí. Pro většinu Chyrrkhanů je povodí Madrughinu tajemnou nehostinnou oblastí, které se zdaleka vyhýbají.
V Anghiru jsou i dvě velká jezera, obě napájená menší říčkami. První je Grind Ochir, Jelení jezero napájené Ochighinem, Jezerní řekou, později se vlévající do Chermaghinu. Tento kraj je srdcem území severních Erighanů. Druhým jezerem je již zmíněné Modré jezero, Meri Ochir, napájené Bôghinem, Divokou řekou, která je nejmocnějším přítokem Birighinu. Pro náš příběh je nutné se zmínit ještě o jednom důležitém místě, a tím je takzvaný Velký zlom, Darli Grot. Náhorní plošina na východních svazích Pohoří horských lvů, která nejprve pozvolna klesá do stepí na východě, aby posléze skončila prudkým neschůdným srázem, ve kterém je jediný schůdný průchod, úzká soutěska, již vymlely vody Bôgguru, Divokého potoka. V ústí do této soutěsky stojí tajemná Velká východní tvrz Sharianů, Dar Uru Awrakh

Chyrrkhani žijí v Anghiru většinou roztroušeně v malých sídlech. V horách jsou to malé ohrazené vsi, v rovinách a údolích řek pak velké osamocené statky.  Z toho důvodu lze nalézt v celém Anghiru jen několik sídel, která bychom mohli nazvat městy. Všechna ta sídla se nacházejí na severu na území nejmocnějšího kmenového svazu Erighanů. Především to je jediný přístav Anghiru zvaný Nirruch, který je srdcem nevelkého území Tighanů – plavců. Nirruch ovšem není typickým městem tehdejší doby. Nemá žádné hradby a tvoří jej husté, ale nesouměrné osídlení na svazích velké hory tyčící se nad mořskou zátokou. Počtem obyvatel se však, podle Oghlarových slov blíží Arigdaru nebo Evraru. I s okolím mohl mít tedy Nirruch přibližně pět tisíc obyvatel. Jen pro srovnání Tighanů nikdy nebylo více jak osm tisíc. Na středním toku Chermaghinu pak leží dřevěný Sirrach, největší a asi jediné skutečné město Anghiru. Co do počtu obyvatel je sice nepatrně menší než Nirruch, neboť má asi čtyři tisíce obyvatel, ale na rozdíl od Nirruchu je obklopené souvislým valem s pevnou dřevěnou palisádou. Posledním osídlením, které lze s nadsázkou nazvat městem, je věhlasné sídlo kovářů a kovkopů Zerach na horním toku Birighinu, které mělo v oněch časech asi tři tisíce obyvatel. Na půli cesty mezi Sirrachem a Zerachem stojí již zmíněná královská tvrz Dowril Awrakh, ve které i s podhradím žila asi tisícovka obyvatel. Posledním sídlem, které bylo považováno za město, ale bylo to spíše velké hradiště, bylo sídlo dawigelara severních Erighanů zvané Awrigrakh. Ani v něm však nebylo soustředěno více jak tisíc stálých obyvatel. 

 

Poslední, o čem je třeba se zmínit, je chyrrkhanský pantheon. Chyrrkhané vzývali své bohy v posvátných hájích, kam jim nosili obětiny. V Anghiru existovala úzká vrstva kněží, brinů, kteří se starali o posvátné háje a současně vedli zasvěcovací obřady pro mladé chlapce a dívky, při kterých byla používána zvláštní rostlina s omamnými účinky, takzvaná maghanai
Nejvyšším bohem byl pán nebes, Maghúr, který sídlil na Maghrinu, nejvyšší hoře Anghiru. Jeho protipólem byl jeho bratr Drughár, pán podsvětí. Bránou mezi jeho světem a světem smrtelníků byla sopka Drughnor. Každý z jejích pravidelných výbuchů považovali Chyrrkhanové za projev zloby pána podsvětí, který byl do svého temného světa svržen nedobrovolně. Maghúr měl svůj háj u každého z chyrrkhanských kmenů. U jiných bohů se už mohlo stát, že ten, který plnil důležitý úkol u jednoho kmene, mohl být u druhého téměř neznámý. Například Tighané vyznávali Dargha, boha mořských bouří, a jeho družku Naiwel, která byla bohyní námořníků a příznivého větru. Ti byli kupříkladu u Harghanů neznámí. Velké vážnosti a známosti u všech kmenů se těšil ještě Adeghúr, posel bohů a patron poutníků, a Yallwel, uctívaná bohyně mateřství a úrody. Její muž Zerlan, patron řemeslníků, byl velmi vážen v Sirrachu a v Zerachu, kde měl dokonce jediný chrám v celém Anghiru. Mezi Erighany i Harghany byla oblíbená bohyně stád a plodnosti Lónwelghi, která byla manželkou divokého a obávaného Astoghára, boha válek a válečníků. U Korlanů i Nomghanů se těšili velké vážnosti bohyně lesů a mláďat Lónai a její manžel Roghár, pán lesů a patron lovců. Ten byl konečně oblíbený i mezi Harghany. Posledním, který ještě stojí za zmínku, byl Lóben, bůh vysokých hor, který ovládal mlhu a větry, sněhové bouře a byl uctívaným bohem Sharianů. Jinde v Anghiru byl však prakticky neznámý.

O vzdělanosti jako takové se u Chyrkhanů v podstatě nedalo hovořit. Znalost čtení a psaní byla známa pouze na pobřeží mezi kupci a námořníky, kteří je používali k vedení kupeckých knih a čtení map. Navíc schopnost čtení a psaní byla navázána na znalost katbatu, běžné řeči, protože Chyrrkhanové vlastní písmo neměli. Znalost čtení tak byla omezena pouze na Nirruch, ale i zde ji ovládala pouze úzká privilegovaná vrstva obyvatel, i když základy katbatu zde ovládali téměř všichni obyvatelé. V Sirrachu, Dowril Awrakhu a Zerachu už byla jeho znalost omezena na několik málo desítek osob, které do těchto míst přišly z Nirruchu. Školy neexistovaly a výuka čtení a psaní byla omezena na výuku rodičů, tak jak to dělala Mirwil. Zbývá však podotknout, že krátce po Abarhilově odjezdu z Anghiru, byla novým královským sharughirem Oghlarem založena v Nirruchu první škola.

 
 


Poslední fotografie


Facebook


Statistiky

Online: 2
Celkem: 41271
Měsíc: 2571
Den: 80