Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ningal sin - Princeznin pláč.

 

Ningal sin – Princeznin pláč byl v Yorrânových časech nejznámějším příkladem milostné lyriky. Byl známý ve všech krajích kolem Dar Síl-haadu. Během jižních tažení Egnora II. Vigadora se dostal i do Engaindoru a zdomácněl jižních provinciích, především v Pomoří a Hardazinu. Ačkoliv se původně se jednalo o zpěv se stovkami veršů, do časů kdy se princ Laven znovu pokusil poskládat vše, co souviselo s příběhem o Yorrânovi, se dochovaly už jen zlomky. Autorovi Lavenovy kroniky však vděčíme alespoň za to, že zde můžeme uvést aspoň některé historické události z konce 3.století e.d., které Pověst o lásce princezny Gemaly a Azrana Hira provázely.

Kořeny celého příběhu je třeba hledat ještě o půlstoletí dříve, daleko na severu v mocném Enqaindoru, kde v roce 227 e. d. nastoupil na trůn král Eranion Vítězný, v pověstech Enqaindoru známý jako Dôr Gedir. Eranion měl dva bratry, pokrevního Ariona (kterého zná čtenář z již zveřejněné pověsti o Gothwin, jako manžela kněžny Celebrías) a nevlastního Elshira. Ten byl synem Eranionova otce Pelendôra (opět jen připomínka pro zájemce o historii Enqaindoru. Ellarion Pelendôr byl oním následníkem z Královnina proroctví, který poslední mluvil s Královnou) a chagarské princezny Shiry z rodu Goniů. Pelendôr velmi miloval svého nejmladšího syna Elshira, ale protože nemohl pominout nástupnické právo prvorozeného Eraniona, učinil před svou smrtí nešťastné rozhodnutí, které zavdalo v pozdějších časech záminky k mnoha svárům a válkám. Jižní provincie Enqaindoru povýšil na království – Hardazin (v překladu Jižní království), a to věnoval Elshirovi, s tím, že tento měl složit hold a uznat nadřazenost dôrminarského panovníka.

To však Elshir během korunovace nevlastního bratra odmítl a okřídlenou větou, která vstoupila do dějin Enqaindoru: „Ty král, já král!“ Poté opustil uraženě korunovační obřad v Dôrminaru a odebral se do svého sídelního města Harlonu. Co následovalo, zde líčit nebudu, protože to je obsahem samostatné pověsti O sváru tří bratří krále Pelendôra. Výsledkem bylo období sedmnácti let krvavé občanské války. V ní zprvu vyhrával Elshir, který dokonce roku 237 e.d. usedl na dôrminarský trůn, kde si svým jednáním vysloužil přízvisko Balcdôr – Krutý král. Posléze byl však svými bratry poražen a poslán do vyhnanství do nejjižnějšího cípu Enqaindoru, do pevnosti Harront – Jižního hradu. Eranion Dôr Gedir mu tehdy ironicky věnoval v léno všechny pusté pouštní kraje na jih od řeky Tiry. Pro ty se od těchto časů vžilo pojmenování Elshirovo léno.

Téměř půlstoletí (až do času Bědných roků, kdy vojenská posádka Enqaindoru Harront opustila) trvalo vyhnanství Elshirových potomků. Poté co bylo během Bědných roků jejich vyhnanství v Harrontu ukončeno přesídlili Nardinové do Ghiry, kde začali budovat knížectví, které mělo v budoucnu ovládnout celé původní Elshirovo dědictví – Hardazin, ale to je opět na jiné vyprávění.

První kterým se podařilo v utajení opustit Harront byli Elshirovi vnuci Heshir Nardin - Bezzemek a Azran. Nardin si namířil do Ghiry, kde se oženil s jedinou dcerou ghirského knížete. Přestože se nikdy nestal tak slavným jako jeho bratr Azran, stal se zakladatelem rodu Nardinů. Azran si to původně namířil do Chagaru ke Goniům, k rodu se kterého pocházela jeho babička Shira. V Pětiměstí však v té době již vládli sîwarští Parnázové, blízcí spojenci dôrminarských panovníků a tak nebyla jeho přítomnost v Chagaru žádoucí. Proto se Azran vypravil do Kharadu, kde vstoupil do služeb gîvských Kharů. Ti tehdy vládli velké říši, která sahala na jihu až do povodí Naeri al-Saá. Azran si vysloužil vojenské ostruhy, pozici generála a šlechtický titul Hir – Pán po dobytí Yazanu r. 274 e.d.. Město tehdy oblehla vojska tehdejšího hardazinského krále Radamise (bratr dôrminarského krále Bregedôra) a Azran Hir se proslavil tím, že vedl jeho několikaměsíční obranu. Yazan se tak stal jediným městem, které leželo severně od Tiry a bylo v držení Kharů. Řeka Tira byla odjakživa považována za přirozenou hranici Kharadu a Enqaindoru.  V té době již vládl v Dôrminaru jako spoluvládce Egnor I. Bregedôr a spor o Yazan se stal vhodnou záminkou pro opakované vojenské výboje mladého horkokrevného panovníka proti Kharům. To vyvrcholilo o desetiletí později zdrcující porážkou Kharů u jezera Kimó.

Ale zatím jsme ještě v roce 275 e.d. a mladý a vavříny ověnčený vojevůdce a obránce Yazanu  Azran Hir je s ovacemi přijat na královském dvoře u krále Khar Avity.  Azran tady potkává s krásnou princeznu Gemalu a začíná jejich nenaplněná láska. Starý král si mladého vojevůdce oblíbí a vyšle jej s velkou armádou na jihovýchod. Azran Hir se z tažení vrácí po dvou letech jako nejslavnější gîvský generál, když pokořil Khaspir, Mehan i nogaimskou Bishu. Khar Avita si mladého vojevůdce nesmírně oblíbí a dokonce zvažuje, že mu dá za ženu svou dceru Gemalu, protože mladému Azranovi proudí v žilách po jeho babičce i krev Kharů. Zdá se, že lásce obou tajných milenců nic nestojí v cestě.

 V roce 278 e.d. však starý král Khar Avita umírá a na trůn nastupuje jeho syn Khar Gimal. Mladý a ješitný panovník žárlí na Azranovu popularitu u dvora a především ve vojsku. Rozhodne se slavného generála zbavit a jako záminku si vezme jeho lásku ke své sestře Gemale. Pod záminkou porušení prastarého zvyku, podle kterého žádný člen rodu Kharů nesmí sdílet lože s nikým jiným než s nositelem krve Kharů, zpochybní Azranův původ a pošle slavného vojevůdce do vyhnanství. Ve stejné době, aby pozvedl svůj vojenský věhlas, vystoupí vojensky proti svému severnímu sousedu, když obsadí oázu Kimó. Netuší, že na něco takového bojechtivý Bregedôr čeká. V krátké době s celou svou vojenskou mocí vytáhne na pomoc svému bratrovi hardazinskému králi Radamisovi. Khar Gimal opustí Gîvu a v čele armády táhne k jezeru Kimó. Jeho nepřítomnosti využije Gemala, která odnese ze staroslavného Khâr-anova mauzolea Yô-khâr-anu, prastarou magickou knihu. S tou se pojí pověst, že pokud se někdy ocitne v rukou, ve kterých neproudí krev Kharů, jejich rod zanikne. Gemala s knihou uprchne na jih za svým milencem Azranem Hirem, protože po uchopení knihy je jí zjevena možnost jak jednou, po splacení svých dluhů bude moct se svým milým žít. Svému bratrovi vzkáže, že jí vrátí pouze za jeho slib, že nebude bránit její lásce k Azranu Hirovi. Rozzuřený Khar Gimal pošle za Gemalou špehy s rozkazem princeznu zabít a Yô-khâr-anu za každou cenu přinést zpět. Vůbec si v tom okamžiku neuvědomí, že pokud Gemalu nechá zabít, může se ocitnout magická kniha v cizím držení a bude se muset naplnit temné proroctví. Vyslaní špehové dostihnou Gemalu až v Mehanu ve stejný čas, kdy se setká s Azranem Hirem. Aniž to však tuší je jimi zákeřně otrávena a zbývá jí poslední den života. Tehdy pláče nad svým nešťastným osudem a vypráví vše, co prožila svému milenci – což je obsahem zpěvu Ningal sin – Princeznin pláč.

Gemala umírá, Yô-khâr-ana se ocitá v rukou nešťastného Azrana Hira. Ten sice Khar Gimalovi špehy v souboji zabije a tak pomstí Gemalinu smrt, ale protože nezná starou přísně střeženou pověst vážící se k Yô-khâr-ně a netuší co si s ní počít, věnuje ji Mehanské věštírně. Proroctví o zániku Kharů je aktivováno. U jezera Kimó dojde k několikadenní bitvě ve které nemá nezkušený Khar Gimal proti ostřílenému Bregedôrovi žádnou šanci. Mladý nezkušený král udělá několik osudových chyb, což ve svém důsledku vede k tomu, že gîvské voje jsou obklíčeny a zmasakrovány. Vojenská moc Kharadu je zlomena a rod Kharů vymírá, přesně tak jak bylo předpovězeno.

Azran Hir tráví ještě nějaký čas v Mehanu, kde truchlí u hrobu své milované, ale potom odchází na jih a toulá se kraji podél Naeri al-Saá. Podle nepotvrzených zpráv prý později vstupuje do služeb nogaimského prince Jawhara Zakladatele, aby v jeho službách bojoval s následníky Kharů o úrodnou deltu na soutoku řek Naeri al-Saá a Dhinaá. Jeho vítězství v několikaleté válce nad nenáviděnými Khary zpečetí definitivní pád staré gîvské dynastie, čímž je současně položen základ pozdější slávy a moci Nogashaaru. V této době se všechny zprávy o Azranu Hirovi ztrácí. Podle zlomků zpráv z nogaimských pověstí odchází daleko na východ do kraje Khantů.

Ningal sin, dochované zlomky

Drahý, chtěli jsme postavit lásce chrám 
pak nepřátelé se spikli proti nám.
Tebe do vyhnanství čeká dlouhá pouť,
mě samé v kleci zlaté trudné žití,

Ráda opustím svou krev i pyšný rod.
Věř drahý, já jediné teď mám přání,
pošetilý sen můj, kéž bůh nám chrání.
Sama jdu v divokých vodách hledat brod,

však děsí mě dravý nelítostný proud.
Bloudím nocí, jež rozpíná temný plášť,
v údolí, kde vládnou úklady a zášť,
chtěla bych jak hvězda po obloze plout.

Mám strach z cesty dlouhou temnou nocí,
kde plachá duše má nenalézá skrýše,
k hvězdám volám, až do nebeské výše.
když střet mi hrozí s nenávistnou mocí.

V spánku klesá odpověď pod má víčka.
V lůně rodu tvého leží mocná zbraň!
Už dlouho čekáš, tak probuď se a vstaň! 
A v temnotě rozžehla se malá svíčka.

Darem dostalo přání mé vznosný let,
v tom snu jsem vzlétla na křídlech touhy své
s vírou, že opouštím, vše co bylo zlé,
však netušila jsem, jak krutý přijde střet.

Mé srdce chtělo poznat lásku, nový svět, 
a už nikdy víc se neohlédnout zpět.
V bláhové touze, v pošetilém snění,
já neslyšela jsem to osudové hřmění,

to starý svět zášť svou do tváře mi vmet.
Ve snu vidím, jak se budí spící saň,
co pronásleduje mě jak plachou laň.
A bláhové srdce mé začíná se chvět.

Jdu sama nocí, stíhá mě chmurný sen,
černou perutí anděl hladí mou tvář,
zlou zprávou doprovází svou temnou zář.
Tvé lásce už zbývá pouhý jeden den.

Nevěřím, volám, tys mé lásky žhář,
proč jen krátkou chvíli mám se těšit tím,
že pošetilý sen můj, se stane vším?
Jsi falešný posel. Nic než sprostý lhář!

Snem se plachý motýl na mou snáší dlaň.
Srdce na váhy osudu lásku vkládá, 
ten neúprosný pán však po něm žádá, 
nejdřív splatíš z minulosti krutou daň.

Drahý, té noci to byl tak zvláštní sen.
Neskutečnou krásou v něm se zaskvěl květ,
Uvadl, když ohromil svou krásou svět,
a na oltář času složil svoje bytí.

Drahý, já měla v noci tak krásný sen,
že zlomila jsem tu kletbu v kleci žití,
Pro svobodu ráda dávám své srdce v plen,
kéž dopřáno mi bude šťastné bytí.

Lásce ochotně splácím tu těžkou daň.
Věř, že jednou tě najdu
a do tvé pak vložím svoji dlaň.

Má paní, nad smutným loučením teď lkám,
má mysl krutému osudu se vzpírá,
víra v spravedlnost v zraněném srdci zmírá.
Nezemdlím! Údolím stínů projdu sám. 

Pro naši lásku, má paní, všechno dám,
Své srdce, duši, vše co v tomto světě mám.
Půjdu sám nekonečnou světa plání,
až tam, kde sám čas před bohy se sklání.

Naše láska nechť je má jediná zbraň,
Vím, že znovu tě najdu
         a do své pak vezmu tvoji dlaň.

 

 

 
 


Poslední fotografie


Facebook


Statistiky

Online: 2
Celkem: 41271
Měsíc: 2571
Den: 80