Jdi na obsah Jdi na menu

Píseň o Gothwin 240 – 295 e. d.

1. 8. 2015

Píseň o Gothwin                            
   V dávných časech, kdy se po studených pláních severu ještě proháněl bílý dlouhorohý tur a kdy dávná knížata severu sídlila v dřevěných hradištích zbudovaných na vysokých kopcích, se odehrál příběh, který vám budu dnes večer vyprávět. 
Krajina severu je jiná, než jakou znáte z Anghiru. Tráva je tam na pláních hebká, hustá a sytě zelená. Té zemi se od dávných časů říkalo Jezeří a v časech našeho příběhu tam vládl kníže jménem Orrondil, který odvozoval svůj původ od severského reka Ovanda a čarokrásné Tinúviel, která byla dcerou samotného krále Obnovitele. Bohové nadělili Orrondilovi dvě dcery. Starší divukrásnou Celebrías a mladší Tunriel, o níž tato pověst vypráví.
Své vyprávění začnu povídáním o starší dceři, protože má v našem příběhu důležitou úlohu. Když dorostla do věku, kdy dívky odkládají dětský šat, byla tak půvabná, že žádný bard neodolal, aby o její kráse nesložil milostný zpěv. Ty pak roznášel do světa sám Owango, vládce mrazivých severských větrů. A tak se útržky těchto písní na křídlech větru donesly až do pohoří západního Rhantu, kde žil tehdy v samotě, v hradě zvaném Rontard, ve vyhnanství jeden z královských synů. Jmenoval se Arion a před časem musel uprchnout z královského města před svým nevlastním bratrem. Ten byl pro své skutky nazýván Elshir Krutý, protože když ovládl hlavní město, vyhnal z něho své dva bratry a nechal povraždit jejich stoupence. Starší Eranion uprchl na severozápad na území starých lén a Arion na severovýchod do obrovských pevností Východního valu. Více o těchto událostech, které tak úzce souvisí s pověstí o Gothwin, vyprávět nebudu, protože podrobně je líčí pověst o sváru tří bratrů krále Pelendôra
   Arion, ukrytý před zlobou svého nevlastního bratra v nejmocnějším hradu Východního valu při jedné vyjížďce zaslechl zvěsti o severské krasavici a rozhodl se, že ji musí spatřit na vlastní oči. Dlouhé týdny pak putoval se svou družinou na sever, až došel do krajů u velkého severského jezera, kde stálo uprostřed světlých borových lesů mohutné dřevěné hradiště zvané Kněžbor. Pán hradiště, kníže Orrondil, přivítal královského hosta se všemi poctami, které příslušely jeho stavu. Uspořádal na jeho počest velkou slavnost, na které Arion poprvé spatřil spanilou Celebrías. Tehdy zjistil, že všechny zprávy, které do tohoto dne slyšel, lhaly, protože žádná z nich nedokázala věrně popsat skutečnou podobu této krasavice s dlouhými vlasy barvy okvětních lístků sencie. Nevěřícně se na ni díval a myslí mu běžely zvěsti, že tato dívka jako první v Orrondilově rodu podědila krásu své dávné prabáby stříbrovlasé Tinúviel. Zasněně poslouchal, když zpívala, okouzlen pozoroval lehký tanec jejích prstů na strunách harfy a jeho srdce se tetelilo láskou, když se na něj plaše usmála. Ani mladičké knížecí dceři nebyl mladý a ztepilý kralevic lhostejný, a tak nebylo divu, že Arion brzy požádal knížete o její ruku. Knížete přivedla ta prosba do rozpaků. Nechtěl odmítnout tak urozeného nápadníka, ale současně se zdráhal provdat svou mladičkou dceru do neklidných a nejistých jižních lén. Proto dal svému budoucímu zeti podmínku, že svolí ke sňatku teprve tehdy, až Arion bude moci nabídnout jeho dceři bezpečné postavení u královského dvora. Aby si budoucího zetě zavázal, rozšířil jeho družinu o mocný oddíl svých lučištníků. Právě oni se stali tím jazýčkem na misce vah v bitvě, kde o rok později Arion spolu se svým starším bratrem porazil Elshira Krutého na pláních Azgaulatu. O rok později Celebrías opustila rodné hradiště a odešla se svým mužem daleko na jih do královského města. 
   Knížeti zbyl jen stesk po čarokrásné dceři, protože dalšího potomka neměl. I nechal připravit slavné obřady a bohaté oběti, aby si od bohů vyžádal dědice a pokračovatele rodu. Bohové se slitovali nad jeho steskem a darovali mu druhou dceru, která dostala jméno Tunriel. Orrondil, který toužil po dědici, se cítil podveden a namísto díků proklel nepřízeň boží. Tím uvalil na sebe a svůj rod boží hněv, jenž způsobil, že Tunrielina matka Zendril odešla ze světa krátce poté, co na něj přivedla svou dceru. Ze ztráty milovaných bytostí se stalo prokletí, jenž po staletí pronásledovalo celý Orrondilův rod. 
Bolest ze ztráty manželky však ještě více zatvrdila Orrondilovo srdce. Rozhodl se, že děvče vychová jako chlapce a ona se tak stane dědicem jeho rodu. A tak jak děvče rostlo, brzy ovládalo vše, co se očekávalo od chlapců na knížecím hradě. Jezdila na koni, střílela z luku a učila se lovit zvěř. A to vše probouzelo v jejím srdci vášeň a divokost, ač její jemný obličej a zářivé vlasy napovídaly tomu, že i ona je nositelkou krve mytické Tinúviel. S ubíhajícími roky však hněv bohů neslábl a brzy měla na Orrondilův rod dopadnout další rána. 
   Léta, v nichž dospívala malá Tunriel, byla roky míru a rozkvětu po celé širé zemi. Ale jako i v létě přichází bouřky, tak i na čisté obloze tehdejších časů se zčistajasna objevily mraky zvěstující bouři. Tím mračnem se stali Narukové, bojovní kočovníci, kteří se odmítali usadit a putovali pláněmi za zvěří a svými stády. Byli divocí, nespoutaní a nebáli se postavit ani vojskům knížete a krále. A tak se stalo, že jednoho dne zabloudili naručtí válečníci hluboko za východní hranici Orrondilova panství. Shodou okolností tehdy stejným krajem putovala výprava, která vezla Tunriel do letního Orrondilova dvorce, jenž stál na jižním cípu obrovského jezera. Ozbrojený doprovod se nestihl ani postavit na odpor, narucký útok výpravu rozprášil a desetiletá Tunriel byla unesena. Dlouhé měsíce Orrondil pátral po své dceři, ale nakonec mu nezbylo než se ztrátou dcery smířit. Tehdy jeho svět potemněl. Nejen, že neměl dědice, ale nyní ztratil i dceru, která jej měla nahradit. Hradiště, které dříve hýřilo návštěvami a pyšnilo se velkými oslavami, potemnělo, ztichlo a na dlouhé časy se mu začalo přezdívat Temný Bor, Temnobor.
Zatímco se její otec soužil, malá Tunriel vyrůstala mezi kočovníky, kteří ač byli známí jako nelítostní a divocí válečníci, přesto chovali nesmírnou lásku ke svým dětem. A protože již od počátku bylo známo, z jakého rodu Tunriel pochází, dostala se do stanu a rodiny jednoho z náčelníků Naruků a byla vychovávána jako jeden z mnoha jeho potomků. Tak se malé princezně dostalo výchovy, po jaké její otec toužil. U Naruků nebylo rozdílu mezi muži a ženami, a svobodná dívka se tak učila jezdit na koni a lovit stejně jako muž. Po dlouhá léta se kmen Naruků pohyboval po nekonečných stepích mezi jezerem Hôrn a pohořím severního Rhantu. Během těch let Tunrieliny vzpomínky pomalu bledly a dětství na dvoře jejího otce se pomalu stávalo jen vybledlým, neskutečným příběhem ztraceného dětství. Avšak i nepoddajné kočovníky zastihnou bídné doby a v jednom takovém čase zachvátila rozlehlé stepi tak velká sucha, že se všechna zvěř a s nimi i kočovníci museli přesunout na sever za vodou a zelenými pastvinami. Tak Tunriel po dlouhých letech znovu spatřila travnaté pláně a lesnaté pahorky kraje, kde se narodila. Vybledlé vzpomínky malého děvčete se zazelenaly a rozkvetly stejně jako vyprahlá step po prvním dešti. Předstoupila před radu starších a jako plnoletá požádala o svolení k cestě do rodného hradiště. Otčím se dlouho zdráhal svolit, ale nakonec se  Tunriel s družinou dívek vydala na cestu k Temnoboru. V hradišti uzavřeném uvnitř lesů, které již dlouhé roky nepřivítalo žádného hosta, vzbudila přibližující se skupina jezdců neobvyklý rozruch. Hradby se zalidnili strážemi a zvědavci. Jaké však bylo překvapení zvědavých diváků, když uviděli, že skupinu návštěvníků tvoří družina žen na statných koních a v jezdecké zbroji. Jejich údiv dostoupil vrcholu, když před družinu předjela její plavovlasá velitelka 
a planým jazykem severu se dožadovala rozmluvy s knížetem. I zavolali knížete, aby shlédl tu prapodivnou dívčí družinu. Vyprahlé a okoralé knížecí srdce se opět probudilo k životu, když v rysech té dívky poznal rysy své zemřelé ženy. Hradiště hučelo údivem jako úl, když Orrondil po předlouhých osmi letech znovu sevřel v náruči svoji druhorozenou dceru. Od toho dne se Temnobor stal opět veselým a pohostinným knížecím sídlem, kam se sjížděli zvědaví návštěvníci ze široka daleka, protože neuvěřitelný příběh knížecí dcery chtěli všichni slyšet na vlastní uši. Mladá válečnice si však jen obtížně znovu zvykala na dvybrané způsoby knížecího dvorce. Orrondil se kvůli milované dceři smířil s bojovnými Naruky a povolil, aby se velká část Tunrieliny dívčí družiny usídlila na jeho hradišti a zúčastnila se její výchovy. Tunriel však více zajímala divokost koní a umění boje a lovu než zpěv a dvorské tance. Vysmívala se knížecím bardům a pyšně odmítala nápadníky, kterým vzkazovala, že jedině takový muž ji zaujme, který ji předčí ve střelbě a jízdě na koni. A takový se v Jezeří vskutku nenašel.

   Neuběhl ani rok od Tunrielina návratu, když vjel do brány Temnoboru posel až z hlavního města, který přinesl pozvání od jeho zetě a prvorozené dcery. Prvorozený syn krále Eraniona Vítězného, Egnor zvaný Nezkrotný, Bregedôr měl být přede všemi urozenými království prohlášen za právoplatného dědice a spoluvládce. Bylo to pozvání, které  Orrondil, ač již stár, nemohl odmítnout. Navíc tušil, že to je poslední možnost, aby spatřil svou krásnou prvorozenou Celebrías a poprvé také svého vnuka, jehož předtím ještě nikdy neuzřel. Nebylo o čem přemýšlet a již o pár týdnů později vyrazil početný knížecí průvod na namáhavou cestu na jih. Do sídelního města dorazil knížecí průvod počátkem léta, kdy přípravy na slavnost již vrcholily a město bylo vyzdobeno tak, jak to nepamatovaly dlouhé generace jeho obyvatel. Orrondilově družině se dostalo vřelého přivítání v honosném paláci Ariona a Celebrías, která v ten den poprvé spatřila svou mladší sestru. S obdivem a rozpaky hleděla na divokou krásu plavovlasé Tunriel. Celebrías znalá způsobů a zvyků královského dvora, dobře věděla, že stejně tak jako by její sestra okouzlila svou krásou, stala by se terčem posměchu a opovržení pro své prosté způsoby. Proto se sama ujala sestřiny výchovy, aby v čase, který ještě zbýval, napravila, co se dá.
   Asi si nikdo z vás, jak tu sedíte, nedokáže představit, jak velkolepá tato slavnost byla. Povím vám jen, že se o té slavnosti vyprávělo ještě celou jednu generaci, než se svět propadl do Bědných roků. Královský rod byl tehdy znám svou dlouhověkostí a možnost shlédnout korunovaci, to bylo výsadou jen jedné z mnoha po sobě jdoucích generací. Krása a výstavnost hlavního města tehdy předčily vše, co kterýkoliv z jeho návštěvníků ve svém životě viděl. A jako příchozí žasli nad krásou města, tak místní nevěřícně sledovali nezvykle vypadající kroje, zbroj a koně šlechtických družin, které na slavnost dorazily. Slavnost začala jen několik málo týdnů poté, co Orrondilova družina dorazila do sídelního města. Obě sestry vypadaly v den zahájení slavnosti tak skvostně, že se jim krásou mohla vyrovnat jen černovlasá Soané, dcera sîwarského vládce z Pětiměstí. Krása Celebrías byla půvabem zralé ženy znalé svého postavení, jejíž každý pohyb, gesto bylo promyšlené a jemné, jak se na královu švagrovou slušelo a patřilo. Byla jako ten nejkrásnější květ z pěstěné zahrady. Zato její sestra byla jako divoká planá růže, jejíž půvab byl plný divoké a nespoutané krásy, jež si při každé příležitosti prorážela cestu přes chabou hráz dívčina ovládání, spoutaného dvorskou etiketou. Dlouhé a bez konce bylo představování všech urozených šlechtických rodů, které vážily dlouhou cestu ze všech vzdálených koutů známého světa. Tunriel to však nudilo. Neuměla skrývat své pocity za úsměvy a vznešená gesta, a tak její nepokoj upoutal zraky nejednoho mladého šlechtice překvapeného tím, odkud se zde ta divoká růže vzala. Jedním z obdivovatelů byl Elómir Raur, mladý princ ze země Vládců koní, jemuž Tunrielina pulsující divokost učarovala hned v prvním okamžiku. A když se později doslechl o jejím osudu, propadl jejímu kouzlu docela. Během soutěží nevynechal jedinou příležitost, aby se nabídl jako vědoucí a schopný rádce, který Orrondilově družině osvětloval zapeklitá pravidla klání a turnajů. Poutavě vyprávěl o koních, erbech a prastaré historii urozených rodů. Oslnil tak svými znalostmi nejen dívčí družinu, ale i samotného Orrondila.
   Po dvou týdnech rušných slavností byly vyhlášeny jezdecké závody. Tunrielino srdce zahořelo touhou, jen jak se tato zpráva k ní donesla. V krátké době se však její nadšení obrátilo ve zklamání, když jí bylo řečeno, že ženy nemají dovoleno se klání a turnajů zúčastnit, ani jde-li o závody jezdecké. Celebrías, když viděla rozhořčení a zklamání své mladší sestry, požádala o slyšení u krále, aby se u něj pokusila vyprosit svolení pro Tunriel. Král váhal, vždyť nebylo pamětníka, který by si na něco podobného vzpomínal. Žena, která soupeří s muži?  Překrásná králova švagrová však nebyla pověstná jen šarmem, ale i kouzlem výřečnosti. A tak král nakonec svolil.
   Celým městem se rychlostí blesku roznesla zpráva, že závodu se vedle mužů zúčastní i žena. To přitáhlo na tribuny a do okolí dlouhé trati více diváků než samotná rytířská klání. Rozběhly se sázky, zda ta dívka vůbec dokáže závod dokončit. Ani ty nejbláhovější snílky nenapadlo pomýšlet na to, že by se mohla umístit v čele závodu. Vždyť se jednalo se o dlouhých padesát mil, které měly prověřit rychlost a vytrvalost koní a schopnosti jejich pánů. V den závodu se před dlouhou tribunou seřadili všichni přihlášení. Byli zde jezdci z Pětiměstí na vraných koních s delší hlavou a krátkým krkem a hřívou, uvyklých na teplé podnebí suchých jižních stepí a pouští. Z Travin přijeli Vládcové koní, jejichž mohutní koně, hnědáci a ryzáci, byli pověstní krásou a vytrvalostí. Obyvatelé hlavního města zdravili s radostí své velmože sedící na rodôrských koních s nádherně klenutou hrudí a krkem s dlouhou hřívou. Byli to siví a grošovaní hřebci z královských stájí chovaných výhradně pro královskou družinu. Až na samém kraji startovního pole pak stála Tunriel, která seděla na svém narukarském ryzákovi s bílými skvrnami a dlouhou plavou hřívou. Jeho nezvyklé zbarvení budilo údiv a úšklebky. Zachmuřený král, který v tom okamžiku zalitoval svého rozhodnutí, se obrátil na svého podkoního, jenž jej ubezpečil, že podle tanečního kroku se jedná o výjimečné plemeno. 
   Závod byl odstartován a Tunriel se dlouho pohybovala na konci závodního pole. Na čele se střídali princové a synové významných šlechtických rodů. Ve druhé půli závodu se však Tunriel začala pomalu propracovávat vpřed. Pokaždé když její hřebec probíhal kolem tribuny, vyvolávalo obecenstvo stále hlasitěji její jméno. Pozdě odpoledne, když se blížil konec závodu a slunce se již nořilo za horské štíty, přiblížili se k tribunám čtyři jezdci. Čtveřice jezdců se na široké trati roztáhla do šíře a bylo vidět, jak všichni pobízejí své koně k poslednímu vypětí sil. Dokonce i sám král a členové jeho družiny se postavili, aby lépe viděli závěr dostihu. Jezdci se již přiblížili tak, že bylo možno rozeznat jednotlivé erby. V čele se řítil tryskem bok po boku Elómir na svém hnědáku 
a jeden ze sîwarských princů na vraníku. Kopyta tepala zem, až kolem odletovaly kusy trávy. Za touto dvojicí pak zaostávali další dva jezdci, které však dělilo jen několik málo koňských délek. Byl to jeden z králových synovců a k překvapení všech Tunriel. Do cíle scházelo už jen čtvrt míle, když se Tunriel postavila ve třmenech a svou tvář sklonila ke koňskému krku. Vypadalo to, jako by se Tunriel a její hřebec stali jedinou bytostí, když v dlouhé vlající hřívě nebylo možno rozeznat, kde začíná hříva koně a kde dlouhé vlasy jeho paní. Pak se ozval pronikavý výkřik. Povel pro hřebce, aby se rozběhl z plných sil. Strakatý hřebec se oddělil od souseda a vypadalo to, jako by mu narostla křídla, jako by teprve teď po dlouhých hodinách běhu konečně začal závodit. Běžel lehce dlouhým pružným krokem, jako by se ani země nedotýkal. Každým svým skokem stahoval náskok svých soupeřů. Oba jezdci vpředu si uvědomili princeznin nástup až v okamžiku, kdy se objevila po jejich boku. Začali zuřivě pobízet své koně. Diváci šíleli, když se hlava vedle hlavy vřítila trojice koní do cíle. Nebylo sice možno určit skutečného vítěze, ale pro obecenstvo a snad i pro své soupeře se vítězem stala Tunriel. Každý tušil, že Tunriel by bývala vskutku vyhrála, byla-li by trať jen o pár desítek sáhů delší. Po městě se nemluvilo o nikom jiném než o mladé princezně ze severu. A když v následujících dnech předvedla spolu se svými družkami své jezdecké umění a schopnosti svých koní, stala se Tunriel miláčkem davu.

   Slavnosti ještě nebyly ani v polovině, ale mladou princeznu v královském městě nikdo nenazval jinak než Tunriel Gothwin – princezna válečnice. Zájem davu brzy přerostl v nabídky k sňatku. K Orrondilovi přicházel jeden nápadník za druhým s upřímnou žádostí o ruku jeho dcery. Kníže se nadšeně smál, ač věděl, že muže, který půjde po jejím boku, si Tunriel vybere sama. Kéž by tehdy měl více dcer, které by mohl vložit do otevřených náručí synů nejurozenějších šlechtických rodů království. Tunriel však odmítla všechny nápadníky až na jednoho, ke kterému v jejím srdci již počalo klíčit semínko lásky. Byl to muž, který se jí, právě tak, jak sama dříve určila, dokázal jako jediný vyrovnat v jízdě na koni a v lukostřelbě. S konečnou platností však její srdce získal, když jako jeden z bardů na královské slavnosti zazpíval baladu o princezně štítonošce, jež v dávné bitvě na přelomu věků bojovala bok po boku mužů, a stala se tak legendou svého lidu. Tím bardem byl princ Elómir. Sama jej pak vyhledala s prosbou, aby ji řekl více o té statečné ženě, jejíž osud jí tolik uchvátil. Elómir rád svolil a mnoho dní trvalo jeho vyprávění o dávné minulosti jeho národa. Během té doby se od sebe oba milenci na krok neodloučili. A všichni okolo to také viděli a ani Orrondil před touto skutečností nezastíral svůj zrak a jejich lásce bránit nechtěl.
    A tak když skončila královská slavnost, Tunriel se vydala na cestu do Elómirova rodného kraje, aby zde oslavili zasnoubení, aby poznala kraje, které jednou budou i jejím dědictvím. Zamilovala si tu rozlehlou, zvlněnou krajinu plnou bohatých pastvin i krásu zdejších koní, na jejichž hřbetech se Elómir učil jezdeckému umění. Avšak nebyly to jediné v úžas uvádějící krásy této země, protože Tunriel naštívila tajemný podzemní svět, jehož brány se otevíraly jen královské rodině. 
   U bran podzemního království byli snoubenci přivítáni samotným pánem podzemního světa, Orinem Frorem, a jeho družinou. Když Orinův lid spatřil plavovlasou, štíhlou Tunriel, probudila se jeho dlouhá rodová paměť a stěny podzemních síní znovu začaly samy od sebe zvučet pověstí starou jako tento tajemný podzemní svět. Vyprávěla o tom, že jeden z jeho prvních vládců kdysi potkal ženu z rodu nesmrtelných, štíhlou a křehkou s dlouhými zlatými vlasy. Jako dar od ní dostal pramen jejích kadeří, který pak celý život nosil, a byl proto zván Nositelem kadeře. Na sklonku svých dnů se pak vydal na dlouhou plavbu po západních mořích, aby ji našel. Pověst končila tím, že onen vládce nakonec spočinul u nohou té bohyně v paláci na dálném západě. Obyvatelé podzemí, kteří nikdy neopouštěli svůj třpytivý svět, si nebyli schopni představit ženu z té dávné pověsti. Ale když se objevila Tunriel, snadno si získala jejich srdce, a to nejen pro svou podobu s prastarým příběhem, ale i pro svůj obdiv k práci a zručnosti tohoto národa malých, pracovitých, ač někdy mrzutých lidí. Když pak s Elómirem opouštěli Orinovi jeskyně, byli štědře a vroucně obdarováni. Nejkrásnější dar však dostali v den své svatby, neboť Orin Fror kvůli ní opustil svůj šerý svět a podnikl dlouhou cestu k svatebnímu obřadu, aby osobně předal vzácný dar. Tím darem byla nepřekonatelná zbrojířská práce podzemního lidu. Meč pro Elómira a dýka po Tunriel. Ten vzácný dar provázela Orinova slova, která byla navždy zanesena do rodové kroniky Gothwinina rodu.
  „Nechť se tyto dary stanou rodovým majetkem vaším i pokolení, které bude následovat po vás. Meč nechť patří mužům a dýka ženám. Nechť jsou vytaženy z pochev jen na ochranu potřebných a pro čest a slávu vašeho rodu. Tomuto daru bylo požehnáno v chrámech mého lidu a proroctví orákula potvrdilo, že v dalekém budoucím čase přijde chvíle, kdy jim bude vládnout jediná paže. Ten vyvolený je obdrží jako dar a dědictví a bude požehnán bohy, aby jeho hvězda zazářila nad lidským pokolením po celý nekonečný věk. Než však přijde ten vzácný čas, nechť jsou vaším rodem střeženy jako ten nejvzácnější rodový klenot. Dokud budou v držení vašeho rodu, bude panovat klid a mír v zemi vašemu rodu svěřené.“ 

 

  Tunriel — Gothwin dala svému muži dva potomky, staršího syna Flandira a dceru Finrodel. Dcera však svého otce nikdy nespatřila, neboť v době, kdy byl očekáván její příchod na svět, byl Elómir povolán mladým králem na daleké jižní tažení. Nemohu tady vyprávět celý příběh té války, která je popsána v písni o tažení krále Bregedôra. Řeknu jen tolik, že ač se zpočátku zdálo královo tažení vítězné, jeho konec byl přesmutný. Když vyhrál první bitvu, hnán posedlostí, táhl dál do nitra neznámé východní říše, aby pronásledoval poražené hordy nepřítele. Elómir tyto válečníky líčil ve svých listech milované ženě, jako nelidské přízraky černých tváří s rudými chocholy. Jak se králova armáda vzdalovala od rodné země, chodily listy stále řidčeji, až se stalo, že se Elómir odmlčel úplně. Tunriel začaly pronásledovat zlé sny, jež se změnily v předtuchu, když se na sever dostala zlověstná zpráva od její sestry, že se do hlavního města vrátily žalostné zbytky královské výpravy, které přivezly ostatky mrtvého krále. Tunriel opustila děti a vydala se spěšně do královského města. Tam se setkala se svou zlomenou sestrou, která již věděla, že její muž Arion během tažení padl. Hlavní město tehdy ještě postihlo obrovské zemětřesení, za kterým následovaly další bědy a neštěstí. Tunriel poháněná zlým tušením sestavila družinu z odvážných srdcí a silných paží, aby se vydala po stopách královské výpravy. Dlouhé týdny putovali na východ, prošli Malými pustinami i suchým, nekonečným krajem Velkých pustin. Teprve tady narazila Tunriel na první zprávy od uprchlíků, kteří hledali cestu zpět na západ. Ti jí vyprávěli 
o tajemném ukrytém městě, které nechal mladý král během svého tažení postavit a které pojmenoval Nîrtargos. Tunriel tedy putovala dále, aby daleko na jihovýchodě v srdci hor, na úzké šíji mezi dvěma jezery nalezla opuštěnou a téměř liduprázdnou pevnost krále. Když hovořila s několika málo zbylými obyvateli, ukázali jí na svahu hor velké pole náhrobků, kde prý byli pohřbeni rekové, kteří padli v průběhu tažení a jejichž těla byla poslána zpět, aby zde nadále symbolicky střežila královskou pevnost. K svému obrovskému žalu tady Tunriel nalezla i hrob s tělem milovaného muže. Ležel pod zdobeným náhrobkem, na kterém stálo jediné, jeho jméno. Tunriel nechala zdvihnout Elómirův náhrobek, aby z jeho hrobu vyzvedla pro svého syna jeho meč. Velké bylo její překvapení a zklamání, když ho v manželově hrobce nenašla. Dlouho se v horské pevnosti nezdržela a vyrazila se svou družinou dále na jih, až dorazila k velkému vnitrozemskému moři zvanému Nessat, jehož břehy obýval národ učených lidí. Tam se jí konečně dostalo podrobných zpráv o smutném konci královského tažení. Tamní učenci jí vyprávěli o výbojné říši  Gerkharose, Pána draků, který má prý sídlo až tam, kde slunce každé ráno vystupuje z moře. Vyprávěli dlouhý truchlivý příběh o hrdinství mladého krále, které pomohlo zachránit i jejich vlast. Zrazovali ji však od další cesty do nitra toho nebezpečného kraje. Když jim vyprávěla, co hledá, vzali ji do své svatyně na velkém ostrově, aby tam slyšela proroctví orákula. To jí sdělilo, že Elómirův meč nepadl do rukou nepřátel, je dobře ukrytý a v budoucnu, v těžkých časech temného slunce se objeví a vrátí se do lůna jejího rodu. Nyní je však nutno ponechat jej svému osudu. Tehdy si Tunriel vzpomněla na své děti a otočila se svou družinu zpět na severozápad. Během zpáteční cesty vyzvedla v opuštěné pevnosti ostatky svého muže, aby je odvezla do rodného kraje. Když po mnoha měsících dorazila do hlavního města, našla je plné bolesti, zmaru a bezvládí. Starý král zemřel. Město bylo bez pána, a to přesto, že král zanechal testament, v němž jmenoval regenty, kteří měli vládnout do doby zletilosti jeho maličkého vnuka. Nikdo z nich však v poničeném městě nebyl. To bylo ponecháno svému osudu a nikdo z jeho usoužených obyvatel nestál o vyprávění z Tunrieliny předlouhé cesty. Ta se rozloučila se svou sestrou, aby ji již vícekrát nespatřila a vrátila se na sever do rodného kraje. 
   Běžely měsíce a roky, až se na její dvorec donesly zprávy Naruků o šicích rudých démonů z dálného východu, kteří se objevili i v dalekých stepích severovýchodu. Bojovní Narukové volali do války. Tyto zprávy v jejím srdci rozdmýchaly plamen pomsty a probudily touhu po odplatě za smrt milovaného muže. Tehdy se Tunriel rozhodla. Zavolala si Flandira a předala mu k jeho zletilosti vládu nad severním knížectvím se slovy: „Milý synu, jsi již dost stár na to, abys převzal knížectví, kterému vládl tvůj otec a děd. Zde ti předávám svou dýku jako nejvzácnější dědictví rodu. Pamatuj na proroctví, které se k ní váže a střež ji jako ten nejcennější klenot, protože v daleké budoucnosti v našem rodě povstane dědic, který bude vládnout oběma. Dýce i meči. Zapřísahám tě, aby ses jako milující bratr postaral o svou sestru, a pokud se nevrátím, vychovej z ní ženu, která se vyrovná krásou a vzdělaností své tetě. Nechť milostiví bohové střeží tvá rozhodnutí a provází tvé kroky.“ 
Potom se rozloučila s dětmi a s těžkým srdcem již podruhé ve svém životě opustila rodné hradiště. Flandir splnil její přání a postaral se o knížectví i o svou sestru. O několik let později se stal jedním ze tří regentů království, kteří spravovali říši v době nezletilosti následníka. Po dalších patnácti letech pak složil insignie svého úřadu k nohám nového krále a do jeho rukou vložil ruku své sestry, která se stala jednou z nejmilovanějších královen z časů, které následovaly po Bědných rocích. 
Co se stalo s Tunriel se však její syn nikdy nedozvěděl. A tak jemu a všem potomkům zbyla jako památka na Tunriel jen Gothwinina dýka a tato píseň 
o odvážném srdci princezny válečnice.